Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Pomník na bývalém psím hřbitově

   Dnes vám štěknu o místě krásném, i když hodně nezvyklém. Když jsem místo navštívil poprvé, objevil jsem pomník, u kterého jako by se zastavil čas. Tentokrát už vím, že se nejedná o ledajaký pomník, ale o pomník na bývalém psí hřbitově u zámečku v městečku Žinkovy.   Tlapkal jsem hlubokou bučinou, ve které se jen občas ukázal jiný strom. Zámek v Žinkovech jsem nechal za chvostem a pádil po cestě, co mi tlapky dovolily. Svištěl jsem kupředu, abych se v zatáčce otočil a pádil zpět k člobrdici. Měl jsem takovou radost, že mohu jen tak běhat, že jsem si každý krok výletu nad očekávání užíval.   Bučina, kterou jsem pádil, se změnila na les smíšený. Zde jsem seběhl z lesní cesty a pelášil pěšinkou, na zemi sotva znatelnou. Po pravé tlapce mne doprovázela ještě jedna pěšinka, ale kam ta vede, to je mi zatím záhadou.   Prosvištěl jsem smíšeným lesem a v mžiku jsem byl v další bučině. Les přede mnou pomalu houstnul. I čistá bučina se pomalu měnila. Už nebyl buk, kam jsem se podíval, už jsem v
Nejnovější příspěvky

Obrovo hradiště

   Nevím, jak se to mohlo stát, ale úplně jsem vám zapomněl štěknout příběh z Obrova hradiště, které jsem navštívil ještě na konci října. Přitom je to ták nádherné místo, že by byla škoda se o něj nepodělit. Kdo sleduje můj Instagram, ví moc dobře, že jsem na místě byl a také si jej patřičně užíval. Nyní na místo zavedu i vás a pevně věřím, že i vy si Obrovo hradiště pořádně užijete.   Vyběhl jsem kopeček a než jsem se nadál, už jsem byl v bučině. Krásné bučině zbarvené ve všech barvách podzimu. Všude, kam mé očadlo dohlédlo, byly barevné buky. Pod buky rostou netykavky, ale po těch už nebylo památky. I přesto, že netykavky již dávno odkvetly, zem pod buky nebyla pokrytá pouze spadaným listím. Pod buky rostlo tolik rostlinek, že zelená barva svítila do dálky.   Těch pěšinek, co na místě očadla zmerčila, to byla pohádka. Nevěděl jsem, kam se vrtnout dřív. Jestli se vydat doleva, doprava z kopečka, nebo přímo za famfrňákem do středu bučiny. Nakonec jsem se vydal pěšinkou po levé tlapce,

U jezevce Pepi

   Dnes vám štěknu o studánce U jezevce Pepi. Vím, o té jsem vám toho již naštěkal. Jenže tentokrát se ke mne připojila kamarádka mlha, která mi výlet nečekaně zpříjemnila.   Sotva jsem vstal, už jsem byl k nezastavení. Nevím, čím to je, ale obvykle za touhle radostnou náladou stojí kamarád Puňťa, který mne tahá z pelechu svými hřejivými paprsky. Nyní, když úřaduje venku mlha, je mi záhodno, že už od otevření očadel se těším ven.   Zbaštil jsem snídani a přemluvil ségruši, aby šla popohnat člobrdici. Přeci jen, já nejsem tak vytrvalý, rychlý a obratný jako ségruše. Té se těžko odolává.   Mohlo se vyrazit. Na dnešek jsem měl jasně daný cíl. Chtěl jsem se podívat za Pepou. Dlouho jsem u něj nebyl, a s mlhou v kožichu vlastně ještě nikdy. Prosvištěl jsem přes pole, proběhl se po louce a než jsem se nadál, už jsem byl v lese. Mlha, která by se dala krájet, mne na chviličku opustila. To se ví, že ne úplně, ale už jsem si alespoň viděl na drápky na tlapkách.   Les, do kterého jsem vběhl, zář

Přírodní park Pod Štědrým II.

   Mlha přede mnou, mlha za mnou a já jsem někde uprostřed přírodního parku Pod Štědrým. Kde? No přeci v jedné hluboké bučině plné mladých buků, kamení a i přes mlhu poznávám, že tlapkám stále do kopečka. Že byste chtěli, abych místo upřesnil? Žádný problém. Stačí se vydat do kopečka za studánkou, která v mapě nemá jméno, ale když o ní Štěkám, tak jako o studánce u Přebudova. A za ní je bučina.   Krásná bučina plná majestátních buků. Čím výše bučinou tlapkáte, tím jsou buky mladší. Čím jsou buky mladší, tím více kamení pod nimi je. Čím více kamení pod buky je, tím je cesta zajímavější. Obzvlášť nyní na podzim, kdy jsou kameny ukryté pod napadaným listím.   Tady se mi tlapká, no žádná velká radost. Jsem moc daleko od lidí i od cesty, takže musím být extrémně opatrný. Navíc musím hlídat ségruši i člobrdici a to je na jednoho parťapku v těchto místech nadpsí úkol. To by však bylo, abych na něj nevyzrál.   Tlapkal jsem pod vysokými buky s maximální opatrností. Člobrdici jsem ukázal kameny

Přírodní park Pod Štědrým I.

   Už je zima, už je mráz a já mám takovou radost, že jí musím dát najevo celému světu. Sotva jsem ráno vstal, přemlouval jsem člobrdici k výletu. A pochodil jsem. Tentokrát jsem měl v plánu obrazit všechna má oblíbená místečka v přírodním parku Pod Štědrým.   Vyběhl jsem ze zahrady rovnou přímo za famfrňákem. Přesvištěl jsem přes pole a v mžiku jsem byl u kazatelny. To je takový můj záchytný bod. Odtud už na pole nenarazím. Od kazatelny mi chybí jen přeběhnout louku a pak hurá do lesa.   Prozkoumal jsem kazatelnu, porozhlédnul se po okolí a vydal se dál. Chvostem jsem si vrtěl do kroku a tlapky mne nesly stále za famfrňákem do hlubokého lesa. Než jsem se nadál, vstoupil jsem do přírodního parku Pod Štědrým.   Sotva jsem do lesa strčil famfrňák, ušadla zaslechla zvuk pily. Pořádně jsem se zaposlouchal, odkud zvuk vychází a vydal se zpevněnou lesní cestou z kopečka, co nejdál od něj. Tlapka střídala tlapku a mne se tlapkalo, jedna radost. Minul jsem posed, jeden z posledních posedů co z