Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z březen, 2020

Socha Buddhy

Dnešní zastavení vám budu vyprávět místo bráchy já, Rampepurda, v době výletu ještě malá, ale průzkumnice velká. Byl to můj první výlet bez bráchy, ale i tak jsem si ho užila. Jakpak by také ne, když jsem jela kromě paničky ještě s tetou, která mě měla celou cestu v autě na klíně. To jsem se na něj ještě vešla. Po hodně bílé cestě to byla opravdu jízda. Auto jelo, kam se mu chtělo, ale co by také jeden tulák mířící k Onomu světu čekal, že? Ale dojeli jsme v pohodě, zaparkovaly v první hromadě sněhu, co jsme u cíle potkaly, a teta mne položila na zem. Ani nevíte, jak mne zábly tlapky. To byl taneček. Ale jakmile jsem roztančila tlapky, už to nešlo zastavit. To si ani nedovedete představit, jak dlouho vyndávaly ty dvě ženské věci z auta. To bylo věcí. Doufala jsem, že nezapomenou na baštu i pro mne, když už jsem musela tak dlouho čekat. Jakmile měly tašky na sobě, upravila jsem taneční kroky v běh a běžela kupředu našemu ryze dámskému výletu. Za patami se mi prášilo, jak jsem běžela

Vyhlídkové místo Vršky

Dnes vám popíši vyhlídku Vršky. Tam se mi opravdu moc líbilo a výhled byl super. Jen to místo mne hodně překvapilo. Opět název poněkud mate. Prý vyhlídka Vršky. Je to louka a na ní je malá vyvýšenina, možná proto Vršek. Nebo že by se vyhlídka jmenovala podle toho, že z ní jsou vidět pouze vršky? Nevím, ale místo mne tak zaujalo, že jsem se tam musel zvěčnit. Moc míst, která by mne takto pobavila, jsem zatím nenavštívil. Navíc zde byl i prostor pro klouzání, takže panička se k ochala a já se sestrou blbnul. Naučil jsem se klouzat po zádech. To je bájo. Asi jako v létě plavání. Nerad to štěkám, ale na tomto místě šly vzkazy stranou. Je pravda, že cestou z Vršků k autu už na čtení došlo. Je to divné, ale vzkazy tu byly pouze od zajochů a lišky. Ségra byla vylítaná, tak zatímco já odepisoval na vzkazy, ona se kochala výhledem stejně jako panička. Musím říct, že jí to slušelo. Měl jsem chvilku klidu. Čtení vzkazů dá jednomu zabrat, obzvlášť když jsou vzkazy roztroušené po širém okolí

Vrchol Kohout

Tento výlet byl pěkná zrada. Panička na mne ráno zavolala, že se půjdeme podívat na kohouta. Ani nevíte, jak já jsem se těšil. Vždyť slepičky já mám rád. S těmi doma jsem i kamarád. Jaké pro mne bylo překvapení, když mne začala oblékat. A po mne ségru. K tomu začala balit batoh a mne bylo jasné, že asi nejdeme za naším kohoutem, ale že se někam pojede. A také se jelo. Když jsem vyskočil z auta na louce tak mi bylo hned jasné, že se slepicemi bude mít místo pramálo společného.  Když mi byl ukázán směr a já zmerčil kopeček, bylo mi naprosto jasné, že panička myslela vrcholek Kohout nedaleko Budislavic, kousek za hranicí Přírodního parku Pod Štědrým. Ještě větší zklamání bylo, když jsem zjistil, že cesta na vrchol je samý trn. Naštěstí jsem našel pěšinku a tlapkal si to po ní. Takto opatrně obvykle nechodím, ale zde to bylo potřeba. Přímo na vrcholek jsme se ovšem díky porostu nedostali. Ale zůstali jsme kousek pod ním, kde byl výhled na přírodu kolem Mladého Smolivce. Cestou zpět

Kbely u Nechanic

Dnes vám popíšeme procházku z místa kousek od Nechanic, které je v mapách označováno jako Kbely. Tam se nám moc líbilo. A být tam v létě, líbilo se nám tam ještě více. Je to místečko na konci světa, kde kámošky dávají dobrou noc. Na místě stojí jedna chaloupka, která se paničce moc líbila. Jinak široko samá voda. A to doslova. Od chaloupky až do lesa jsou samé rybníčky, potůčky a vodička. Louka sice byla podmáčená, ale přeci se domu nevrátíme čistí. Byla to velká sranda . Navíc jsem vyčmuchal i jeleny, a to se mi často nestává. Bylo tu vidět, že celé okolí vzniklo rukou člověka, ale nyní po něm není ani čmuchu, ani slechu. Asi na toto místo úplně zapomněl. I lesy v okolí vypadají, jako by je více než před dvaceti lety lidé zasadili a posléze opustili. Jsou totiž vysázené úhledně mezi cestami. Přímo pro nás a naše lesní kámoše, kteří tu bydlí. Je jich tu opravdu mnoho. Samozřejmě že jsme je nemohli všechny pozdravit, ale přečíst si jejich vzkazy a napsat své, to jsme mohli. Navíc

Památný dub u Nechanic

Jako cíle našich výletů si nevybíráme pouze rukou člověka vytvořené cíle. Někdy se jdeme podívat i na kouzla přírody. Tato zastávka nás zavede do lesa kousek od Nechanic. Dalo by říci, zase do lesa, ale my máme lesy rádi. Tento les je hodně zvláštní. Je plný starých, rozpadlých dřevěných školek, které jsou maskovány mechem. Vedle školek jsou vzrostlé stromy a mezi nimi se z ničeho nic objevují skály a další kamenné útvary. Jeden by řekl, že toto místo je člověkem neobjevené , ale přitom si šlapete po kamenné cestě, která je určitě vystavěna rukou člověka. Nikoho ovšem nepotkáte. Okolí je plné stop, ale ani na jednu lidskou jsem nenarazil. Vyčmuchal jsem lišky a srnky, srnky jsme i viděli, ale člověka mimo paničky ne. A to jsem čmuchal opravdu důkladně. Nakonec jsem to byl opět já, kdo objevil cíl našeho výletu. Byl to hodně zvláštní strom. Stojí vedle cesty a je samá větev, skoro žádný kmen. Panička jej málem minula, ale mne zaujal jako máloco mimo stop. Nevěřil jsem svým očím a po

Hora

Dnešní zastavení je z Hory. Vůbec netuším, čím si toto oslovení zasloužila. Má mít 636 m. n. m., ale cestou tam jsme šli skoro po rovince. Asi jsme si vybrali dobrou cestu. Po cestě jsme potkali několik skal a opravdu hodně kamení. A to jsme v lese. Stromů tu je méně než kamene. Ale i tak je to tu moc hezké. A kupodivu i obydlené. Na vrcholu stojí i občerstvení pro místní kámoše a kazatelna. Ta se jim povedla. Je z ní krásný výhled na skálu. Je pravda, že cestou dom jsme již šli z kopečka. I kamení a skály ubývaly, zato stop a vzkazů přibývalo. Jelikož čtu a píši rád, byl to krásný závěr procházky. Navíc cesta vedla již opravdu lesem, jak má být, takže jsme si ji opravdu užili.