Přeskočit na hlavní obsah

Kaplička a křížek u obce Kladrubce




Nedávno jsme se s vámi podělili o zastavení u studánky s krásným názvem U jezevce Pepi. Jelikož tato studánka je od nás celkem daleko, rozhodli jsme se, že půjdeme ještě o kousek dál ke křížku. Při plánování jsme ovšem netušili, že opět budeme muset jít na vodítku. Naštěstí to byl pouze kousek, a potom jsme již mohli běhat, co nám tlapky stačily.

Naše další zastavení od studánky byl tedy křížek na silnici mezi Přebudovem a Kladrubcemi. Křížek zajímal pouze paničku, tak si jej prohlédla, vyfotila a vyrazili jsme dále. O pár kroků dále jsme potkali ještě malou budku, ke které nás panička také nepustila, pouze nám oznámila, že se jedná o malou kapličku.

Poté konečně přišla ta správná část procházky. Pobíhali jsme si po krásné cestě se zmrzlými loužemi. A to byla opravdu legrace. Každou chvíli nám tlapky jely, kam se jim chtělo, dokonce jsme málem skončili v ohradě s plemenným býkem. Naštěstí nebyl doma, ale už cedule nám stačila k tomu, abychom se měli na pozoru. Co kdyby náhodou, že? Navíc u ségry jeden nikdy neví. Ta je ták zvědavá, že by možná zašla i na návštěvu.

Když ohrady skončily, naskytl se nám obrovský prostor pro zkoumání a mapování místních obyvatel. Moc psík parťáků tudy asi nechodí, ale na cestě jsme potkali dvě člověčí holky. Chtěl jsem je přivítat, ale ony se tvářily tak vyděšeně, že jsem raději zůstal u paničky. Zajímalo by mne čeho se tak bály.

Cestou jsme potkali takovou pěknou zastrčenou kazatelnu. Vlastně jsme potkali kazatelen více, ale tato byla opravdu krásná. Navíc se asi líbí hodně kámošům, protože těch stop co jsem kolem objevil, o tom se mi ani nesnilo.

Od této kazatelny už to s námi šlo pouze do kopce. Chvíli na louce, poté lesem. Panička měla co dělat aby nám stačila. Se ségrou jsme se rozhodli, že budeme blbnout a to jsme potom k nezastavení. Panička nakonec usoudila, že nás nechá vyblbnout před lesem a koukala prý až na Šumavu. Nevím, jak to dělala, protože vím, že Šumava je daleko. Už jsem tam jednou skoro byl a to se jelo ták strašně dlouho. A koho by to v autě bavilo, že? Obzvlášť v případě, kdy je ještě oblečen do výletovacího obleku.

Když jsme se konečně vyblbli, vydali jsme se do lesa. Stále jsme stoupali po takové kamenité cestě, že se nám ani blbnout nechtělo. Paničce navíc začala docházet baterka v telefonu, tak jsme museli zrychlit. Jakmile jsme vyběhli kopec, zjistili jsme, že jsme skoro doma. Tlapky už nám blízkost domova zvěstovaly. Také už byly unavené, ale že jsme až tak blízko, to nečekaly ani ony.

Aby toho nebylo málo, vzali jsme to domů delší cestou. Ještě jsme se zastavili u Krakonoše, abychom zkontrolovali stav dobrot pro kámoše a samozřejmě jsme museli zjistit, kdo tam byl na návštěvě v naší nepřítomnosti. Poté jsme již zamířili k domovu. Od Krakonoše to máme necelé 3 kilometry, to se běhá jedna radost.