Po dlouhé době nám venku mrzlo, tak bylo třeba vytáhnout paničku na pořádnou procházku. Rozhodli jsme, že půjdeme na naše klasické kolečko do Přírodního parku Pod Štědrým. Musíme přeci zkontrolovat, že jsou všichni naši kámoši v pořádku a příroda je jak má být.
Sice nám trošku mrzly tlapky, ale
tento problém jsme vyřešili stopováním a blbnutím. Vždyť také proč nevyužít
tohoto krásného počasí a toho, že tu obvykle nikoho nepotkáme. Možná proto to
tu mám tolik rádi.
Jediné z čeho máme obavy, jsou divočáci. Věřte mi, sice je považuji
za kámoše, ale raději se od nich držím dál. Již jednou jsem s nimi měl tu čest
a nevěděl jsem co dělat. Tehdy to panička vyřešila za mne. Zůstali jsme stát a
počkali, až odejdou. Jen malý háček byl v tom, že to tehdy byla samice s
mláďaty a chyběla nám samice druhá. Ale mláďata měla krásná. Ještě pruhovaná.
Dnes
máme v plánu se jim vyhnout úplně. Proto smíme běhat pouze cestách. Ani na
pěšinky nás panička nepouští. Navíc když vyběhneme z lesa a panička se kochá
přírodou, blbneme na louce. Tam je to lepší.
Občas
potkáme lišáka, občas zajocha, ale ti nás nechávají v klidu. Kdo by se také
hnal za zajícem, že? Z toho už jsem dávno vyrostl. Zkusil jsem to jednou a
stejně utekl. Jen jsem si rozbil čumec na cestě, protože jsem samozřejmě
zakopl.
Dnes máme jistotu, že se panička bude kochat. Je totiž vidět opravdu daleko. Je vidět na mlýn, na vrchol Štědrý, dokonce i na kostel sv. Archanděla Michaela v Dožicích. A samozřejmě je vidět vrtule. Široko daleko není místo, odkud by vidět nebyla. Ale třeba si na ní jednou zvyknu. Navíc panička říká, že je to dobrý orientační bod.
