Přeskočit na hlavní obsah

Fajmanovy skály a klenky




To si takhle poposkakujete cestou necestou, pěšinkou nepěšinkou, myslíte si, že už vás nic nepřekvapí a najednou, zničehonic, se cesta, kterou jste si vybrali, změní na malou pěšinku. Les kolem se pomalu mění a řídne. S řídnoucím lesem přibývá na pěšince překážek v podobě popadaných stromů, u kterých nevíte, zda je máte oběhnout, nebo raději přeskočit. Jelikož jsem správný gentleman, vždy jdu tou nejschůdnější cestou a stromy se snažím obejít. Nikdy, ale opravdu nikdy se nesnažím stromy podlézt. Jednak je to nebezpečné a jednak vím, že podlézat se nemá.

Pěšinka se pomalu ztrácela do neznáma a před námi rostly malé skály, které se postupně zvětšovaly. Popadaných stromů ubývalo, až jsme byly přímo pod skalami. Všude spousta kamení, které se nám hýbalo pod tlapami. Panička říkala, že nesmíme šlápnout vedle. To není žádná sranda. Kameny se pohybují, vy se snažíte udržet se a mezi kameny jsou velké mezery.

V některých mezerách byla voda, v některých mech a borůvčí, v některých bydlí místní kámoši. A že jich tu je. Moc zkoumat jsem se je neodvážil, ale jakmile jsem zmerčil pěšinku, vše bylo jinak. To jsem mohl zrychlit krok a vše pořádně prozkoumat. Už jsem se totiž cítil bezpečně. Panička stále něco fotila, pán se rozhlížel a ségruše samozřejmě poletovala z jedné strany na druhou, co jí tlapky stačily.

Když mne pátrání po místních obyvatelích přestalo bavit, chtěl jsem se vydat dále. Vybral jsem si krásnou pěšinku, která stoupala vzhůru. To by byl výběh, jako když jsme se toulali po vrcholech. I když na vrcholy byly cesty podstatně upravenější, ale i tak. Přeci nezanechám cestu pod vrcholem. Panička s pánem však rozhodli pro ústup. Nu což, poslouchat se musí. Vůbec se mi nechtělo a bylo to znát. Nasadil jsem tempo kámoše šneka a vyrazil.

Pěšinka se pomalu měnila v cestičku, cestička v lesní cestu. Když jsem došel na křižovatku, vydal jsem se cestou nejmenšího odporu, do mírného kopečka. Mé stoupání neprošlo, tak proč se namáhat jinde.

Musím štěknout, cestu jsem vybral perfektní. Kolem tekl potůček, takže jsem mohl smočit tlapky, pořádně se napít a zkoumat dále obyvatelstvo této části Brd. Ani jsem se nenadál a zmerčil jsem ceduli, která mne zaujala. Odkazovala na Fajmanovy skály a klenky.

Chvilku jsem si myslel, že jsem zabloudil, ale naštěstí mne vyvedli z omylu. Vydal jsem se za ceduli, proběhl borůvčím a opět se mi vrátila chuť pobíhat. Jakpak by také ne. Z cesty se pomalu stala pěšinka a za pěšinkou se opět objevily skalky. Pěšinka zde byla mnohem lepší, než kterou jsem vybral původně. To se mi pobíhalo jedna báseň. Navíc i místní obyvatelstvo se změnilo. Kromě myší tu bydlí i ptáci. A že jich tu je. Jeden mne také pěkně vyděsil. Jeden si tu takhle zkoumá, najednou mu z podfamfrňáku vyletí pták. Jako by nevěděl, že to se nemá. Také na kance jsme se ségruší narazili. Ten naštěstí zavrtěl ocasem a zmizel v lese. Ani netušíte, jak se mi v tu chvíli ulevilo.