To si takhle poposkakujete cestou
necestou, pěšinkou nepěšinkou, myslíte si, že už vás nic nepřekvapí a najednou,
zničehonic, se cesta, kterou jste si vybrali, změní na malou pěšinku. Les kolem
se pomalu mění a řídne. S řídnoucím lesem přibývá na pěšince překážek v podobě
popadaných stromů, u kterých nevíte, zda je máte oběhnout, nebo raději
přeskočit. Jelikož jsem správný gentleman, vždy jdu tou nejschůdnější cestou a
stromy se snažím obejít. Nikdy, ale opravdu nikdy se nesnažím stromy podlézt. Jednak je to nebezpečné a jednak
vím, že podlézat se nemá.
Pěšinka se pomalu ztrácela do
neznáma a před námi rostly malé skály, které se postupně zvětšovaly. Popadaných
stromů ubývalo, až jsme byly přímo pod skalami. Všude spousta kamení, které se
nám hýbalo pod tlapami. Panička říkala, že nesmíme šlápnout vedle. To není
žádná sranda. Kameny se pohybují, vy se snažíte udržet se a mezi kameny jsou
velké mezery.
V některých mezerách byla voda, v
některých mech a borůvčí, v některých bydlí místní kámoši. A že jich tu je. Moc
zkoumat jsem se je neodvážil, ale jakmile jsem zmerčil pěšinku, vše bylo jinak.
To jsem mohl zrychlit krok a vše pořádně prozkoumat. Už jsem se totiž cítil
bezpečně. Panička stále něco fotila, pán se rozhlížel a ségruše samozřejmě
poletovala z jedné strany na druhou, co jí tlapky stačily.
Když mne
pátrání po místních obyvatelích přestalo bavit, chtěl jsem se vydat dále. Vybral
jsem si krásnou pěšinku, která stoupala vzhůru. To by byl výběh, jako když jsme
se toulali po vrcholech. I když na vrcholy byly cesty podstatně upravenější,
ale i tak. Přeci nezanechám cestu pod vrcholem. Panička s pánem však rozhodli
pro ústup. Nu což, poslouchat se musí. Vůbec se mi nechtělo a bylo to znát.
Nasadil jsem tempo kámoše šneka a vyrazil.
Pěšinka se
pomalu měnila v cestičku, cestička v lesní cestu. Když jsem došel na
křižovatku, vydal jsem se cestou nejmenšího odporu, do mírného kopečka. Mé
stoupání neprošlo, tak proč se namáhat jinde.
Musím
štěknout, cestu jsem vybral perfektní. Kolem tekl potůček, takže jsem mohl
smočit tlapky, pořádně se napít a zkoumat dále obyvatelstvo této části Brd. Ani
jsem se nenadál a zmerčil jsem ceduli, která mne zaujala. Odkazovala na
Fajmanovy skály a klenky.
Chvilku jsem
si myslel, že jsem zabloudil, ale naštěstí mne vyvedli z omylu. Vydal jsem se
za ceduli, proběhl borůvčím a opět se mi vrátila chuť pobíhat. Jakpak by také
ne. Z cesty se pomalu stala pěšinka a za pěšinkou se opět objevily skalky.
Pěšinka zde byla mnohem lepší, než kterou jsem vybral původně. To se mi
pobíhalo jedna báseň. Navíc i místní obyvatelstvo se změnilo. Kromě myší tu
bydlí i ptáci. A že jich tu je. Jeden mne také pěkně vyděsil. Jeden si tu
takhle zkoumá, najednou mu z podfamfrňáku vyletí pták. Jako by nevěděl, že to
se nemá. Také na kance jsme se ségruší narazili. Ten naštěstí zavrtěl ocasem a
zmizel v lese. Ani netušíte, jak se mi v tu chvíli ulevilo.
