Přeskočit na hlavní obsah

Jen tak v Brdech




 

Už je to tu. Po dlouhé době opět výlet. A víte kam? Po skoro roce opět do Brd. Vůbec si nedokážete představit, jakou mám se ségruší radost. Holka sice pořádně neví, co jí čeká, ale nevadí. Po tomto výletě padne za vlast a já budu mít konečně klid.

Jeli jsme sice jen chvilku, ale mne to připadalo jako věčnost. Zastavili jsme v lese na parkovišti, ano na parkovišti, to se nám moc často nestává a s radostí vyběhli do lesa. S radostí o to větší, že je to náš první společný výlet do Brd i s pánem. Cesta je tu super, všude kolem samá pěšinka. To je něco pro mne. Musím to prozkoumat a zjistit, kdo tu všechno bydlí.

Jelikož jsem tady ještě nebyl, musím to vzít opravdu důkladně. To budou mít pánečci radost. Na kochání nebudou mít čas, protože já jsem jako vítr. Jednou napravo, ve vzrostlém jehličnatém lese, jednou vlevo, ve smíšeném lese se spoustou překážek. Představte si, oba dva druhy lesů odděluje pouze jedna cesta. A po té jdeme.

Po několika zatáčkách jsem doběhl na rozcestí. Světe div se, nyní už vím, kdo všechno tu bydlí. Jen jsem nikoho nepotkal. Tedy až na kosáka, co byl zvědavý na mne. Ale abych já byl zvědavý na něj, to rozhodně ne. Z toho už jsem vyrostl. Vždy když se k nějakému ptákovi přiblížím, tak ihned vzlétne. A to mne nebaví. Ale s kosákem si šla pokecat ségra. Ta mé zkušenosti ještě nemá. Koukal jsem na ni, smál se a nechápal. Lítala zprava doleva a zase zpět. Kosák z ní měl legraci a i paničce jí začalo být líto, tak ji zavolala zpět. A bylo po zábavě. Tu si zase budu muset najít sám.

Na rozcestí jsem čekal na pánečky se ségruší. Kousek ode mne se najednou z lesa vynořila továrna na koblihy a táhla za sebou kládu. Proč ne, pokud jí to baví, ale tato činnost není nic pro mne. Koblihu by ovšem dát mohla. Doufám, že půjdeme kolem.

Kolem jsme samozřejmě nešli. Jakmile páníčci továrnu na koblihy zmerčili, zaveleli „levá“ a šlo se dál. Chvilku jsem zjišťoval, kdo všechno tu bydlí, až jsem vyčmuchal hromadu jehličí s jejími obyvateli. Jako správný Frája vím, že v hromadě bydlí mravenci a není správné jakkoli hromadu narušovat. Prohlédl jsem si ji proto z bezpečné vzdálenosti, zjistil, že mravenci poctivě pracují na zvelebování svého příbytku a šel jsem dál. K mému štěstí jsem konečně narazil na vodu. Pořádně jsem se rozhlédl, kde mám pánečky a se vztyčenou hlavou hupsl do potoka.

To bylo počvachtáníčko. Voda před mým vstoupení byla dokonale průzračná a kamínky mi příjemně masírovaly tlapy. To jsem si užíval. Zničehonic u mne byla ségra a začala ta správná legrace. Byli jsme mokří až za ušima. Ještě že bylo docela teplo. Ale i přesto jsme museli z vody a začít se hýbat.
V zápalu hýbání jsem na vodu na chvilku zapomněl, všude kolem mne byl opět vzrostlý les, mech, mraveniště a další stopy. Opět jsem se začal zabývat místními obyvateli, když v tom se přede mnou objevil takový malý zázrak.

Nejdřív jsem zahlédl odpočinkový přístřešek a rozeběhl jsem se jej prozkoumat. V mžiku jsem zjistil, že jsem u malého rybníčka, kde by si pánečcci mohli posedět a já … V momentě kdy už jsem se viděl ve vodě jsem byl odvolán zpět. Vůbec nevím jak je to možné. Sotva si jeden představí bájo koupačku a už musí k pánovi. Jako by to tušil. Tak tentokrát to nevyšlo, ale třeba příště. Musím být svižnější.