Dnes vám budu vyprávět o naší procházce s paničkou já, Rampepurda. Brácha s pánem vyhlásili den bez bab, tak jsme se s paničkou vydaly na výlet sami. Jako cíl výletu jsme vybraly vyhlídku Nad Maráskem, ze které je nádherný výhled po okolí.
Lesní cesta pokrytá jehličím nás vedla stále vzhůru. Podél cesty
rostlo borůvčí, ve kterém se schovávaly kameny. Nebyly to ledajaké kameny.
Některé byly velké, jiné menší, některé na sobě ležely tak, že uprostřed vznikl
jakýsi rybníček plný vody. O kousek dále bylo
vidět, že mezi kameny i někdo bydlí. To mne trošku překvapilo, protože nevím,
kdo by chtěl na kamenech bydlet.
O malý kousek dál se mi záhada o
místních obyvatelích vyjasnila. Probíhala jsem si tak borůvčím, pozorovala
nádhernou přírodu kolem sebe, skákala jsem z kamene na kámen, až se přede mnou
rozvlnilo dlouhé tělo. Ani si nedokážete představit, jak jsem se lekla. Při
pobíhání jsem nic neviděla a na čmuchání nebyl v zápalu hopsání čas. Na to, že
bych mohla narazit na hada, jsem ani nepomyslela. Ještě takhle velkého.
Jak jsem se
lekla, seskočila jsem z kamene a upalovala, co mi síly stačily. Úplně jsem
zapomněla, že bych měla pádit k paničce. Naštěstí na mne zavolala, jinak bych
šla zbytek výletu sama. Od tohoto setkání jsem již hopsala kousek od paničky a
převážně po cestě.
Hopsání po
cestě mělo úplně jiné kouzlo. Cesta byla posetá jehličím, občas se objevila
louže. A těch šišek co bylo na zemi. To bylo bájo. S paničkou jsme si zahrály
šiškej. Pravidla jsou jednoduchá, dones šišku a tvař se, že chceš, aby ti jí
pánečci kopli. Jakmile se ke kopu připraví, šišku jim vezmi a utíkej. Můžeš
opakovat, dokud ti síly stačí.
S šiškejem
jsme si vystačily až na rozcestí. Cesta, po které jsme šly, pomalu mizela a
začaly se objevovat pěšinky. Pěšinka, kterou jsme si vybraly, vedla jako jediná
do kopce. Byla označená několika kameny a směrovkou k vyhlídce.
Od této
chvíle jsem již musela jít pomalu a opatrně. Pěšinka byla samý kámen a kořen a
po jehličí to pěkně klouzalo. Z obou stran stále rostlo borůvčí, ale v tuto
chvíli mne vůbec nezajímalo. Těšila jsem se na konec cesty a byla zvědavá, co
se na ní objeví.
Borůvčí
pomalu ubývalo a začalo přibývat kamenů. Z ničeho nic se před námi objevily
skály a opodál ohniště. To jsem musela jít zkontrolovat jako první. Oheň v něm
nehořel a já se mohla dát do kochání po okolí.
A že bylo na
co koukat. Z jedné části vyhlídky byl vidět pouze les. Vyhlídka je ovšem
členitá, takže z jiné části jsme koukaly na další kopce a vesnice. Tam se
jednou určitě také vydáme.
