Přeskočit na hlavní obsah

Nad Maráskem

Dnes vám budu vyprávět o naší procházce s paničkou já, Rampepurda. Brácha s pánem vyhlásili den bez bab, tak jsme se s paničkou vydaly na výlet sami. Jako cíl výletu jsme vybraly vyhlídku Nad Maráskem, ze které je nádherný výhled po okolí.

Lesní cesta pokrytá jehličím nás vedla stále vzhůru. Podél cesty rostlo borůvčí, ve kterém se schovávaly kameny. Nebyly to ledajaké kameny. Některé byly velké, jiné menší, některé na sobě ležely tak, že uprostřed vznikl jakýsi rybníček plný vody. O kousek dále bylo vidět, že mezi kameny i někdo bydlí. To mne trošku překvapilo, protože nevím, kdo by chtěl na kamenech bydlet.

O malý kousek dál se mi záhada o místních obyvatelích vyjasnila. Probíhala jsem si tak borůvčím, pozorovala nádhernou přírodu kolem sebe, skákala jsem z kamene na kámen, až se přede mnou rozvlnilo dlouhé tělo. Ani si nedokážete představit, jak jsem se lekla. Při pobíhání jsem nic neviděla a na čmuchání nebyl v zápalu hopsání čas. Na to, že bych mohla narazit na hada, jsem ani nepomyslela. Ještě takhle velkého.

Jak jsem se lekla, seskočila jsem z kamene a upalovala, co mi síly stačily. Úplně jsem zapomněla, že bych měla pádit k paničce. Naštěstí na mne zavolala, jinak bych šla zbytek výletu sama. Od tohoto setkání jsem již hopsala kousek od paničky a převážně po cestě.

Hopsání po cestě mělo úplně jiné kouzlo. Cesta byla posetá jehličím, občas se objevila louže. A těch šišek co bylo na zemi. To bylo bájo. S paničkou jsme si zahrály šiškej. Pravidla jsou jednoduchá, dones šišku a tvař se, že chceš, aby ti jí pánečci kopli. Jakmile se ke kopu připraví, šišku jim vezmi a utíkej. Můžeš opakovat, dokud ti síly stačí.

S šiškejem jsme si vystačily až na rozcestí. Cesta, po které jsme šly, pomalu mizela a začaly se objevovat pěšinky. Pěšinka, kterou jsme si vybraly, vedla jako jediná do kopce. Byla označená několika kameny a směrovkou k vyhlídce.

Od této chvíle jsem již musela jít pomalu a opatrně. Pěšinka byla samý kámen a kořen a po jehličí to pěkně klouzalo. Z obou stran stále rostlo borůvčí, ale v tuto chvíli mne vůbec nezajímalo. Těšila jsem se na konec cesty a byla zvědavá, co se na ní objeví.

Borůvčí pomalu ubývalo a začalo přibývat kamenů. Z ničeho nic se před námi objevily skály a opodál ohniště. To jsem musela jít zkontrolovat jako první. Oheň v něm nehořel a já se mohla dát do kochání po okolí.

A že bylo na co koukat. Z jedné části vyhlídky byl vidět pouze les. Vyhlídka je ovšem členitá, takže z jiné části jsme koukaly na další kopce a vesnice. Tam se jednou určitě také vydáme.