Někdy se stane, že ani mé tlapky nevědí, kam by se chtěly vydat. Vedou mne lesem i loukou a občas se zastaví. Nejinak tomu bylo na tomto toulání. To nás vedly kolem obce Podluhy, na okraji Brd.
Ze začátku se mé tlapky rozhodly,
že se projdeme lesem. Nesly mne krásnou lesní cestou, která vedla vzrostlým
lesem plným borůvčí. To byla nádhera. Les krásně voněl, ptáčci zpívali a mne se
toulalo jedna radost.
Chvilkami jsem pobíhal s
famfrňákem u země a zkoumal stopy místní kamarádů,
chvilku jsem větřil, zda jsme v lese opravdu sami. A tlapky mne nesly, kam se
jim chtělo.
Za
chvíli jsme se ocitli na louce s krásnou vyhlídkou na obec Podluhy. Na mapě o
tomto místě není ani zmínka. Přitom je tu opravdu krásná vyhlídka. Být tu
lavička, posadím tu paničku, ať se kochá a jdu se proběhnout po louce. Jenže
ani lavička tu není, tak panička musí chvilku postát. Tady se prostě proběhnout
musím.
Louka byla plná motýlů a vysoké trávy. Kdyby takových luk
bylo více, to by bylo spokojených psisek. A samozřejmě i páníčků. Panička totiž
říká, že když je spokojený pes, je spokojený i pán. Nevím jak u vás, ale u nás
to platí.
Když jsem se pořádně proběhl a prohnal motýly, vydali
jsme se do lesa. Cesta nám pomalu stoupala a les byl čím dál tím vlhčí. To byla
paráda. Zničehonic se před námi objevila krásná dnes již bývalá lesní cesta, s
trávou skoro až na můj hřbet. Nedalo se odolat a musel jsem po ní vydat.
Cesta nás vedla uprostřed mladého hustého lesa. Tráva mne
krásně šimrala po bříšku a já neměl potřebu vydat se mezi stromy. Celou dobu
jsem šel po této cestě a za chvilku jsem se ocitl na rozcestí. Nikde nikdo
nebyl, tak jsem si ustlal v trávě a čekal, až mne panička dojde.
Za chvilku jsem se dočkal. Panička opravdu dorazila. Byla
nad kolena mokrá, možná více než můj kožich. To se často nestává. Jakmile jsem
jí zmerčil, usoudil jsem, že je na čase pokračovat.
Zvedl jsem famfrňák a zavětřil. Ucítil jsem krásnou vůni
borůvčí a vydal se tím směrem. Les se před námi začal pomalu měnit a z mladého
hustého lesa se stal nádherný vzrostlý les. Nikde ani památky po vodě, ale ta
vůně. To bylo bájo.
Než jsem se nadál, tlapky mne unášely borůvčím. Ani na
chvilku jsem se nezastavil a šel stále za famrfrňákem. Po chvíli jsem dorazil
na místo, kde by měl být močál. Tedy alespoň to panička vyčetla v mapě. A já se
musel vrátit.
Za chvilku jsem byl na místě u močálu zpět i s paničkou.
Jaké bylo překvapení, když se na místě žádný močál nekonal. Je pravda, že
dlouho pořádně nepršelo, takže mohl být vyschlý. Ale jelikož jsme v Brdech, tak
si myslím, že se jedná pouze o starou informaci v mapě. To se v Brdech stává
běžně.
S čistým kožichem a unavenými tlapkami jsem usoudil, že
je čas na návrat. Vydali jsme se proto nejupravenější cestou zpět na
parkoviště. Cestou jsme potkali několik oplocenek, kde rostou nové stromky.
Jednou tu bude opět nádherný hustý les, který poskytne domov spoustě kamarádů.
