Jak já mám ty Brdy rád. Cesty se
mění v cestičky, jehličnaté lesy se mění v listnaté. Mezi smrky jsou zničehonic
buky. A ke všemu ne ledajaké buky. Zde jsou takové velké, majestátní. Vždy je
rád zkoumám z blízka.
V této části Brd je hodně míst protěžených, ale zároveň jsou zde
vysázeny školky, které nikdo neoplotil. To je podle mne naprosto báječné. Mohu
si pobíhat, jak se mi zlíbí. Jen pod tlapy si musím koukat, abych nezašlápl
nějaký ten stromek. To by mne mrzelo. Vždyť hustý
les je hustý les. Tam je život a je co zkoumat.
Na této procházce jsem si také jen
tak pobíhal. Cesta, po které šla panička, rozdělovala nový a starý les,
jehličnatý les od listnatého. Byla to opravdu pěkná scenérie. Chvilkami jsem
nevěděl, kterou stranu cesty si mám pro své zkoumání vybrat. Zde mne ani tak
nezajímali obyvatelé, jako mne zajímal les sám o sobě. Vždyť takovýto les
nepotkáte na každém kroku.
Najednou se
starý les někam vytratil. Po obou stranách cesty byl les plný malých stromků.
Na jedné straně byly stromky velké jako já a u nich stála kazatelna. Kousek od
kazatelny byly lázně. Už jsem se viděl, jak se v nich rochním, když tu je
zmerčila i panička a bylo po srandě. Ještě že tu bylo co zkoumat.
Zaujal mne
strom na druhé straně cesty. Velký rozvětvený majestátní buk. Kolem něj byla
vysázena spousta malých buků. To byla podívaná. Zde určitě bydlí prasata, co
mají na druhé straně cesty ty úžasné lázně. Dával jsem si proto pozor, abych
nenarazil na místní obyvatele, k tomu si dával pozor na stromky, abych je
nezašlápl. Najednou, zničehonic, jsem stál u pomníku. Ani nevíte, jak jsem se
lekl.
Kdo by se
také nelekl. Mezi pobíháním mezi stromky a obdivováním majestátního buku dává
málokdo pozor ještě na něco jiného. Navíc kdo by také v této končině čekal
pomník. Musím ovšem konstatovat, že se jedná o hezký pomník, který byl
vybudován jako upomínka na lesního pána, pana Ječného. A ten si jej určitě
zaslouží.
