Přeskočit na hlavní obsah

Studánka u Přebudova



Dnešní zastavení je vám již asi trošku známé, ale nemůžeme si pomoci, opravdu to tu máme rádi. Za každého počasí je tu co pozorovat. Vede sem několik cest, po kterých rádi chodíme. Nyní, když se nám příroda probouzí, je to tu ještě úžasnější.

Louky začínají bzučet, les začíná kvést a všude pobíhají kámoši. Ne všechny kámoše si ale pouštíme k tělu. Stejně tomu bylo tentokrát. Jeden si tu tak tlapká a pozoruje, co se kde změnilo. Přicházíme si takhle po louce, občas proženeme nějakého čmeldu, občas vyčmucháme myš, ale jdeme si, jak se říká, na pohodu. Už už se blížíme k naší oblíbené studánce, chybí nám jen kousek, a tu se před námi objeví obrovské zvíře. Když říkám obrovské, myslím tím opravdu velké. Nevím, jestli i jej mohu nazvat kámošem. Trošku z něj jde strach. Koukáme tak na sebe a čekáme, kdo se pohne jako první. Panička stojí a kouká, ale co máme dělat my? Ségruše by se vydala dopředu, ale zradily jí nohy. A já? Já se stále raději nehýbu.

Nikdy jsem takto velké zvíře neviděl. Ano, když jsem ještě bydlel v Uhříněvsi, chodil jsem k jelení farmě, ale to byli jeleni za plotem. Ne jako tady. Tady se promenádují jako by se nechumelilo. Kdyby se alespoň promenádovali. Tady se na vás koukají a vy nevíte, co si máte myslet. U srnek jsem na podobné chování zvyklý. A upřímně, kdo by se bál srnky, že? Vždyť je jen o kousek větší než já, váhově jsem ve výhodě a vím, že srnky jsou hooodně zvědavé a neublíží. Ale jelen? Jak mám vědět, jak se chová, když jsem se s ním v přírodě ještě nesetkal?

Světe div se, ale po chvíli jsme jeleny přestali zajímat. Otočili hlavy, práskli kopyty a běželi do lesa. Na toto seznámení jen tak nezapomenu. Nevím, jak dlouho jsme se prohlíželi, ale přišlo mi to jako hodiny. Podle paničky to ale byl mžik. Ta se asi nebála tak jako já. Přeci jen, panička je proti mně ve výhodě.

Jakmile nás jeleni opustili, běželi jsme se ségru očmuchat místo, kde stáli, abychom si jejich pach dobře zapamatovali. Odedneška kdykoli jej ucítíme, nepůjdeme mu po stopě, abychom jeleny nikde nevyplašili.

Konečně jsme se dostali ke studánce. Tady už to známe jako své vlastní boty. Nikde žádná jelení stopa. Tady opravdu pobíhají pouze srnky, zajíci a lišky. Ty navíc všechny známe. Nyní už je na čase ještě zkontrolovat vodu, zda je jí tu stále dostatek, podepsat se v návštěvních knihách a můžeme jít pomalu k domovu. Brzy se sem určitě vrátíme a zkontrolujeme, co všechno se nám tu změnilo.