Tentokrát nás tlapky zavedly k Přírodní památce Míšovské buky. Cesta k bukům nás vedla krásným hustým lesem. Nebyl ještě moc vzrostlý, o to byl zajímavější. To se mi to zkoumalo. Sice jsem nesměl moc daleko, ale tempo, které jsme nasadily, bylo akorát, takže jsem nic nepřehlédl. Tedy skoro nic. V zápalu boje o zmapování mne vyděsil bažant. Spíše vyděsil paničku, a jak se panička lekla, lekl jsem se i já. Jinak tu byl naprostý klid. Opět nám po cestě zpívali ptáčci. I počasí nám přálo.
Z rozcestí Pod Maráskem nás čekal
už jen malý kousek k cíli. Upravená cesta se změnila na lesní cestu plnou
kořenů a jehličí a začala nám pomalu ale jistě stoupat. Čím více stoupala, tím
více bylo vidět do dáli. K Míšovským bukům jsme se nedostali. Podél cesty totiž
oplotili stromovou školku a maliním a ostružiním jsme si netroufli. Tam by
mohli být i divočáci a těm se snažíme vyhnout. Ale i pohled z dálky stál za to.
Kousek nad
námi se rozprostíraly skály, tak jsme si na poslední chvíli upravili cíl výletu
a šli jsme se podívat na ně. Chvilku jsme jen tak blbli na cestě. Já se fotit
nechtěl, ale ségruše pózovala jedna radost. Dokonce se i koupala. Po cestě
totiž byla spousta hlubokých louží. A ty jak jistě víte, ty máme moc rádi.
Občerstvení musí být, a koupačka též. Já se tentokrát spokojil s pobíháním ve
vodě a pitím.
