Přeskočit na hlavní obsah

Zřícenina hradu Hazmburk





Dnes je to přesně tři roky, co jsem navštívil Hazmburk. To jsem byl ještě mladý jura a cestovat se mohlo bez omezení. V těch dobách jsem se choval jako ségruše. I sebevětší místo mi bylo malé. Vše jsem musel prozkoumat.

Na podobné zříceniny hradů jsem nikdy moc nejezdil. Nejraději jsem vždy zkoumal přírodu. Ale musím štěknout, že občas jsou i hodně známá místa fajn. Jsou to místa, kde mi každou chvilku drbou děti kožich. To mám rád. Jediné co mne od podobných cílů zrazuje je, že musím být dlouho na vodítku. To zrovna moc rád nemám. Ale co, za to drbání to stojí.

Hazmburk jsem si opravdu užil. Chvíli jsem zkoumal já, chvíli jsem nechal kochat pána s paničkou. Užíval jsem si to místo tak moc, že jsem i pózoval na focení. Jakpak by také ne. Vždyť jsem se povětšinou fotil s dětmi, které tu byly také na výletě. Zde jsem místo zvířecích kámošů poznával kámoše lidské. Ať už velké, nebo malé. Krásné vzpomínky mám na chlapečka v kočárku. Ten mne tehdy objal a nechtěl mne pustit. Panička měla co dělat, abych u ní mohl zůstat.

Ve chvilkách volna jsem zkoumal zříceninu. To se jeden naběhá. Pořád nahoru a dolů. Ale ta vyhlídka. Černá věž sice byla zavřená, ale i tak byl výhled báječný. Také si pamatuji, že tam byla chodba, ve které jsem si chtěl ustlat. Už jsem byl moc unavený a v chodbě byl nádherný chládek. Poté jsem se snažil schovat v okně, ale i tam mne našli.

Cestou od hradu už jsem ale zase běhal podle svého a kochal se okolím. Podél cesty byla spousta křoví, to se mi ťapkalo. A těch vzkazů. Nikdy bych si nemyslel, že na hrady chodí tolik psů. Jo jo, na Hazmburk mám pouze krásné vzpomínky. Asi se tam jednou opět vypravím.