Dnes je to přesně tři roky, co
jsem navštívil Hazmburk. To jsem byl ještě mladý jura a cestovat se mohlo bez
omezení. V těch dobách jsem se choval jako ségruše. I sebevětší místo mi bylo
malé. Vše jsem musel prozkoumat.
Na podobné zříceniny hradů jsem nikdy moc nejezdil. Nejraději jsem
vždy zkoumal přírodu. Ale musím štěknout, že občas jsou i hodně známá místa
fajn. Jsou to místa, kde mi každou chvilku drbou děti kožich. To mám rád.
Jediné co mne od podobných cílů zrazuje je, že
musím být dlouho na vodítku. To zrovna moc rád nemám. Ale co, za to drbání to
stojí.
Hazmburk jsem si opravdu užil.
Chvíli jsem zkoumal já, chvíli jsem nechal kochat pána s paničkou. Užíval jsem
si to místo tak moc, že jsem i pózoval na focení. Jakpak by také ne. Vždyť jsem
se povětšinou fotil s dětmi, které tu byly také na výletě. Zde jsem místo
zvířecích kámošů poznával kámoše lidské. Ať už velké, nebo malé. Krásné
vzpomínky mám na chlapečka v kočárku. Ten mne tehdy objal a nechtěl mne pustit.
Panička měla co dělat, abych u ní mohl zůstat.
Ve chvilkách
volna jsem zkoumal zříceninu. To se jeden naběhá. Pořád nahoru a dolů. Ale ta
vyhlídka. Černá věž sice byla zavřená, ale i tak byl výhled báječný. Také si
pamatuji, že tam byla chodba, ve které jsem si chtěl ustlat. Už jsem byl moc
unavený a v chodbě byl nádherný chládek. Poté jsem se snažil schovat v okně,
ale i tam mne našli.
Cestou od
hradu už jsem ale zase běhal podle svého a kochal se okolím. Podél cesty byla
spousta křoví, to se mi ťapkalo. A těch vzkazů. Nikdy bych si nemyslel, že na
hrady chodí tolik psů. Jo jo, na Hazmburk mám pouze krásné vzpomínky. Asi se
tam jednou opět vypravím.
