Přeskočit na hlavní obsah

Zřícenina hradu Kumburk

Na Kumburk mám také krásné vzpomínky. Tam jsme byli před třemi lety a hrad byl ještě zavřený. Samozřejmě že ne úplně, ale dát si na něm sváču nešlo. A to by se tu celkem šiklo.

Cestou na hrad jsem pobíhal lesem, co mi tlapy stačily. Že mi nestačil pán s paničkou, mi moc nevadilo. Vždy jsem běžel jednou stranou cesty dopředu, druhou stranou cesty jsem se vracel. Všechna místečka jsem důkladně prozkoumal.

Cesta na hrad vedla lesem. Chvilku jsme šli do kopečka a najednou se před námi objevily hradby. Tam mne začal výlet opravdu bavit. Les, ten jsem znal, ale hradby, po kterých se dá běhat, jsem viděl poprvé. Také jsem je důkladně zkoumal. Lítal jsem nahoru a dolů, a když jsem si byl jist, co si mohu dovolit, pobíhal jsem i s klacíkem. To byla sranda. Občas jsem ho dal pánovi a ten mi ho hodil. Kdybych tehdy tušil, že nejsme na konci výletu, šetřil bych si síly.

Po chvíli hradby skončily a objevil se hrad. Tedy spíše to, co z něj zbylo. Byla to má první zřícenina hradu, která byla plná tajemných zákoutí. Dokonce i přístřešek tak akorát pro mne jsem objevil. U něj jsem si dal i oraz. Tlapky se mi pletly a já byl vděčný, že panička s pánem fotí krajinu. Musím uznat, že z hradu byl krásný výhled. Já se ale raději než na výhled soustředil sám na sebe a snažil se odpočinout.

Dobře jsem udělal. Pán totiž usoudil, že se půjdeme podívat ještě do okolního lesa. Tak krásný les co byl v okolí Kumburku, se těžko hledá. Všude, kam jsem se podíval, byly vzrostlé buky. Listí nám krásně šustilo pod nohama a já se dal poctivě do objevování místních osadníků. A že jsem objevil stop.

Z lesa jsme se ocitli na louce. Na té jsem dal poslední kolečko, jen takové, aby se neřeklo, a spokojeně jsem se vracel na parkoviště. Už jsem se viděl, jak spím, a zdá se mi o dnešním výletě.