Přeskočit na hlavní obsah

Zřícenina hradu Rotštejn

Tento výlet proběhl přesně před třemi roky. Vydali jsme se na zříceninu skalního hradu Rotštejn. Dorazili jsme do malé vesničky se stejným názvem, zaparkovali na parkovišti a vydali se svižným tempem k hradu. Kdo by také šel pomalu, když celou cestu šetřil síly a spal.

Cesta nás vedla lesem do mírného kopečka. Všude kolem byly skály a nikde ani živáčka. Jen ptáci nám zpívali na cestu. Ani jsem se nenadál a už jsme byli u hradu. K našemu nemilému překvapení byl tou dobou zavřený. Probíhala rekonstrukce. Hrad jsem oběhl a zkoumal, jak vypadá alespoň zvenku. Nic moc jsem neviděl. Byla to jedna velká skála.

Co jsem ale objevil, bylo schodiště vedoucí na další skálu. To se mi moc líbilo. Vydal jsem se tedy po něm nahoru. V půlce mi začal docházet dech. Přeci jen na takové stoupání nejsem zvyklý.

Jakmile jsem ale byl nahoře, síly se mi vrátily. Možná to bylo i tím výhledem. Koukal jsem přes les do údolí a k mému překvapení jsem zjistil, že jsem se ocitl na vrcholu skal, které jsem obdivoval po cestě k hradu. Výhled byl naprosto úchvatný. Stejně jako skály, na kterých jsme stáli. Byly takové hebké, drolivé. Všude kolem rostly vysoké borovice. Na zemi byl koberec z borůvčí. Už byl krásně zelený, plný listí. Borůvky ještě nerostly.

Když jsem se vynadíval, musel jít tu nádheru kolem sebe prozkoumat. Pánečci z toho radost neměli. Začal jsem pobíhat, co mi tlapy stačily a vůbec nemyslel na to, že bych mohl spadnout. Kdo jednou běhal v borůvčí ví, že toto běhání je návykové. To si takhle pobíháte, na hřbet vám svítí sluníčko a na bříšku vás hladí heboučké větvičky. To je něco. V tu chvíli vás nic jiného nezajímá. Je vám jedno, kdo tam bydlí. Vy si prostě pobíháte.

Jenže každé pobíhání musí jednou skončit. V tomto případě mi to ani moc nevadilo. Pán totiž objevil pěšinku a prohlásil, že půjdeme po ní. To byla sranda. Já se rozeběhl a vcukuletu jsem byl skoro pod skálou. Několikrát jsem se stihl vrátit zkontrolovat doprovod, protože tomu se moc dobře nešlo. No jo, není nad to mít čtyři tlapky. To se z podobných kopců běhá. Ale po dvou, to je něco jiného. Mít dvě tlapy, určitě bych zvolil jinou trasu. A že jich nahoře bylo.

Nakonec se pod skálou objevil i pán s paničkou. Prošli jsme se obcí a narazili na restauraci. Nebyla to obyčejná restaurace. Tato restaurace vypadala, jako by byla v kostelíku. Měla i vlastní zvoničku. Škoda jen, že byla zavřená. Kdyby bylo otevřeno, hned bych šel zjistit, jaké bašty tam podávají.