Přeskočit na hlavní obsah

Kobylí hlava


Dnes vám budu opět vyprávět já, Rampepurda. Brácha je v tom zběhlý, ale já se prý musím zlepšit. Navíc s paničkou trénujme jízdu autem, tak jsme spolu venku častěji. Brácha jezdí na výlety rád, ale mně se v autě moc nelíbí. Vždy se těším na to, až vystoupím. Jenže letos plánujeme i vzdálenější výlety a na to se musím připravit.

Vyrazily jsme proto s paničkou ke studánce Kobylí hlava. Máme ji kousek a cestu jsem zvládla bez nehody. Sice mi to dalo zabrat, ale je to velký pokrok. Jakmile jsme zastavily, snažila jsem se proskočit zavřenými dveřmi. Vy asi víte, že to nejde, ale já si na to musela přijít sama. Ještěže na mé kebuli nejsou vidět boule. Tahle bude asi velká.

Ke studánce jsme se vydaly krásnou lesní cestou. Byla široká, měkoučká a těch louží co na ní bylo. To bylo bájo. Každou jsem musela ochutnat a samozřejmě se smočit. Jinak bych to nebyla snad ani já. Jak s bráchou říkáme, s mokrými tlapkami se dobře tlapká, tak je třeba zavlažovat.

Z naší cesty vedla spousta bočních cest. Už ne tak krásně upravených, ale vypadaly nádherně. Ty jsem musela zkontrolovat. Skoro všechny byly zarostlé trávou a co kdyby se v ní ukrýval nějaký kamarád. Dobře, více než ukrytí kamarádi mne zajímala ta tráva. Jednak byla dobrá, a ta co nešla zbaštit, posloužila jako myčka, protože byla ještě mokrá. Ale hledání ukrytých kamarádů jsem se také věnovala.

Hodně jsem se musela držet u paničky. Naštěstí je tu vzrostlý les, tak to nebylo zase až tak moc blízko, ale daleko jako brácha ještě nesmím. Moc mne mrzelo, když jsme došly za první zatáčku a tam jsem místo pobíhání v lese mohla tak akorát běhat v odpadcích. Proč to po sobě lidé neuklidí je mi záhadou. S paničkou z lesa své odpadky odnášíme, dokonce i po cestě sebereme cizí. Víme totiž, že se může stát, že někdo něco vytrousí. Ale to co jsme míjely tady, to jsme sebrat nemohly. Nebyla to skládka, ale už se to k ní blížilo. A to jsme v chráněném území.

Ani místním obyvatelům se tu moc nelíbí. Musela jsem se důkladně porozhlédnout, kdo tu bydlí. Na stopy místních jsem narazila až kus od tohoto místa. Ani se místním kámošům nedivím, také bych tu nežila.

Naštěstí o kousek dále následovaly Brdy, jak je známe. Krásné a nedotčené. Do těch se vždy těším. Cesta ubíhala jedna radost. Poslouchala jsem ptáčky, pobíhala v potůčku a dokonce našla potoční vodopády. S těmi byla legrace. Chytala jsem z nich vodu, ale moc mi to nešlo. Ale panička se mému snažení tak smála, že jsem nemohla přestat. A tak to má být, výlety si přece máme užívat.

Jak jsem si hopkala cestou necestou, objevila jsem i zvláštní stavení. Asi sloužilo k odchytu zvěře, ale nevím nevím. Nikdy jsem nic podobného neviděla, jen jsem si všimla dveří, které se samy zavírají, jakmile někdo projde. Naštěstí mám rozum a zkoumala jsem je jenom z venku.

O kousek dále jsem našla lebku nějakého kámoše. Ta mne tak vyděsila, že jsme místo rychle opustily a pokračovaly jsme k cíli. Opět jsem si hopkala potokem, protože ten nás dovedl skoro až ke studánce.

Studánku jsem viděla z dálky. Tedy prvně jsem si myslela, že jsme došly k perníkové chaloupce, ale po bližším prozkoumání jsem zjistila, že je to studánka. Sluníčko ji krásně osvětlovalo a kolem studánky bylo tolik barev. Bylo to jako v pohádce.

V této studánce bylo vody dost. Dokonce z ní tekla proudem. Sice pomalým, ale tekla. A chutnala báječně. Panička říkala něco o křišťálové studánce kde nejhlubší je les. To asi někde četla, ale na toto místo to dokonale sedělo. Opravdová pohádka. Doufám, že se sem v zimě vrátíme. Za sněhu to tu musí být také nádherné. Dokonce sem vede běžkařská trasa. My sice přijdeme po svých, ale co kdyby náhodou …