Dnes
vám budu opět vyprávět já, Rampepurda. Brácha je v tom zběhlý, ale já se prý
musím zlepšit. Navíc s paničkou trénujme jízdu autem, tak jsme spolu venku
častěji. Brácha jezdí na výlety rád, ale mně se v autě moc nelíbí. Vždy se
těším na to, až vystoupím. Jenže letos plánujeme i vzdálenější výlety a na to
se musím připravit.
Vyrazily jsme proto s paničkou ke
studánce Kobylí hlava. Máme ji kousek a cestu jsem zvládla bez nehody. Sice mi
to dalo zabrat, ale je to velký pokrok. Jakmile jsme zastavily, snažila jsem se
proskočit zavřenými dveřmi. Vy asi víte, že to nejde, ale já si na to musela
přijít sama. Ještěže na mé kebuli nejsou vidět boule. Tahle bude asi velká.
Ke studánce jsme se vydaly
krásnou lesní cestou. Byla široká, měkoučká a těch louží co na ní bylo. To bylo
bájo. Každou jsem musela ochutnat a samozřejmě se smočit. Jinak bych to nebyla
snad ani já. Jak s bráchou říkáme, s mokrými tlapkami se dobře tlapká, tak je
třeba zavlažovat.
Z naší cesty vedla spousta
bočních cest. Už ne tak krásně upravených, ale vypadaly nádherně. Ty jsem
musela zkontrolovat. Skoro všechny byly zarostlé trávou a co kdyby se v ní
ukrýval nějaký kamarád. Dobře, více než ukrytí kamarádi mne zajímala ta tráva.
Jednak byla dobrá, a ta co nešla zbaštit, posloužila jako myčka, protože byla
ještě mokrá. Ale hledání ukrytých kamarádů jsem se také věnovala.
Hodně jsem se musela držet u
paničky. Naštěstí je tu vzrostlý les, tak to nebylo zase až tak moc blízko, ale
daleko jako brácha ještě nesmím. Moc mne mrzelo, když jsme došly za první
zatáčku a tam jsem místo pobíhání v lese mohla tak akorát běhat v odpadcích.
Proč to po sobě lidé neuklidí je mi záhadou. S paničkou z lesa své odpadky
odnášíme, dokonce i po cestě sebereme cizí. Víme totiž, že se může stát, že
někdo něco vytrousí. Ale to co jsme míjely tady, to jsme sebrat nemohly. Nebyla
to skládka, ale už se to k ní blížilo. A to jsme v chráněném území.
Ani místním obyvatelům se tu moc
nelíbí. Musela jsem se důkladně porozhlédnout, kdo tu bydlí. Na stopy místních
jsem narazila až kus od tohoto místa. Ani se místním kámošům nedivím, také bych
tu nežila.
Naštěstí o kousek dále
následovaly Brdy, jak je známe. Krásné a nedotčené. Do těch se vždy těším.
Cesta ubíhala jedna radost. Poslouchala jsem ptáčky, pobíhala v potůčku a
dokonce našla potoční vodopády. S těmi byla legrace. Chytala jsem z nich vodu,
ale moc mi to nešlo. Ale panička se mému snažení tak smála, že jsem nemohla
přestat. A tak to má být, výlety si přece máme užívat.
Jak jsem si hopkala cestou
necestou, objevila jsem i zvláštní stavení. Asi sloužilo k odchytu zvěře, ale
nevím nevím. Nikdy jsem nic podobného neviděla, jen jsem si všimla dveří, které
se samy zavírají, jakmile někdo projde. Naštěstí mám rozum a zkoumala jsem je
jenom z venku.
O kousek dále jsem našla lebku
nějakého kámoše. Ta mne tak vyděsila, že jsme místo rychle opustily a
pokračovaly jsme k cíli. Opět jsem si hopkala potokem, protože ten nás dovedl
skoro až ke studánce.
Studánku jsem viděla z dálky.
Tedy prvně jsem si myslela, že jsme došly k perníkové chaloupce, ale po bližším
prozkoumání jsem zjistila, že je to studánka. Sluníčko ji krásně osvětlovalo a
kolem studánky bylo tolik barev. Bylo to jako v pohádce.
V této studánce bylo vody dost.
Dokonce z ní tekla proudem. Sice pomalým, ale tekla. A chutnala báječně.
Panička říkala něco o křišťálové studánce kde nejhlubší je les. To asi někde
četla, ale na toto místo to dokonale sedělo. Opravdová pohádka. Doufám, že se
sem v zimě vrátíme. Za sněhu to tu musí být také nádherné. Dokonce sem vede
běžkařská trasa. My sice přijdeme po svých, ale co kdyby náhodou …
