Přeskočit na hlavní obsah

Lesní paní



Po dlouhé době jsme zavítali do míst, kde i stromy v lese mají daný řád. Smíšený les jako by neexistoval. V tomto lese rostou jehličnaté stromy pospolu a o kousek dále samá bučina. Žádný přechod. Chvilku jste po smrky a najednou, zničehonic, pod buky.

Cesta nás do tohoto zvláštního lesa zavedla podél rybníčku, do kterého jsem neměl odvahu hupsnout. Na mne byl až moc zelený. Celé okolí rybníčku bylo zarostlé, jen na hrázi stál strom a na něm rostly houby. Příroda si tu žije naprosto po svém. A daří se jí.

Asfaltová cesta, po které jsme do lesa vešli, se pomalu změnila na štěrkovou a i ta za chvilku zmizela. Nahradila ji měkoučká lesní cesta, místy porostlá trávou, jinde zapadaná jehličím. Podél cesty rostla vysoká tráva. Jelikož jsme na místo dorazili ráno, tráva byla ještě mokrá. To já mám moc rád. Hned jsem se v ní proběhl. Tolik radosti jste určitě dlouho neviděli.

Samou radostí jsem poskakoval od paničky do trávy a zase zpátky. Normálně bych zkoumal okolí, hledal kámoše, co tu bydlí, dnes ale ne. Musel jsem se o svou radost podělit s paničkou. A povedlo se. Pořád se smála.

Za chvilku se nám les změnil. Podél cesty nebylo tolik trávy. Tu nahradily balvany. Chvilkami byly velké, místy je střídaly malé, částečně schované v trávě. Měl jsem tak dobrou náladu, že jsem běhal mezi nimi, občas jsem hupsnul i na ně. Jak všichni víte, z naší party tuláčků jsem já ten rozumný. Tentokrát jsem rozum nechal doma. A byla to správná volba.

Po chvilce hopsání přes kameny jsem se ocitl v bučině. Přede mnou stál zvláštní buk. Vlastně to byly buky dva a pod nimi byl velký balvan. Vydal jsem se vše zkontrolovat zblízka. Něco podobného se nevidí každý den.

Jak jsem si tak stromy prohlížel, zmerčil jsem, jak mne pozoruje podivuhodná bytost. Nejdříve jsem nevěděl, zda k ní mám jít, ale nakonec jsem neodolal a šel se podívat, co je zač. Působila na mne zvláštním, i když uklidňujícím dojmem. Uvědomil jsem si, že kdybych nebyl tak zvědavý, možná bych jí i minul. To by byla škoda.

Když jsem se s pannou seznámil, vydal jsem se lesní cestou dál. Ocitl jsem se v jehličnatém lese. Stromy zde nebyly ani vysoké, ani nízké a pod nimi byly ohrádky, co vypadaly jako velká ptačí hnízda. Ty určitě vytvořily děti z místní školy. Nikde jsme se však s paničkou nedočetli, k čemu vlastně slouží. Jelikož jsme je potkávali celou cestu procházky, nějaký úkol určitě mají.

Jehličnatý les s hnízdy po chvilce vystřídala bučina. V té rostla spousta netykavek. S těmi je sranda. Když jsme bydleli v Praze, také tam rostly. Mezi nimi jsem běhal rád. Hlavně když byly zralé a střílely. To je potom legrace. Tady jsem mezi nimi neběhal. Nikdo neví, kdo mezi nimi bydlí. Přeci jen, les je tu poměrně hustý.

Co jsem ale prozkoumával, byly místní pěšinky. Těch tu je požehnaně. Některé jsou krásně vidět, některé jsou sotva znatelné. Ty mne zaujaly ze všeho nejvíc. Některé pěšinky vás zavedou na krásné paloučky, některé končí u lesní školky. Je jen na vás, kterou pěšinku si vyberete. Jen dávejte pozor na cestu, může se stát, že se po ní budete muset vrátit zpět.