Přeskočit na hlavní obsah

Obrovo hradiště

Obrovo hradiště se mi opravdu moc líbilo. Dostat se sem, nebyl vůbec žádný med, ale naštěstí jsme si vybrali tu lepší cestu. Jít druhým směrem, museli bychom vyšlápnout pořádný krpál.

Vede sem spousta pěšinek, ale ani jedna pořádná cesta. Pokud jdete pěšky, je to báječná procházka. Na výlet na kole to opravdu není.

Pěšinky jsou krásně prošlápnuté. Místy jdete trávou, o kousek dál netykavkami. A že jich tu je. Jsou relativně vysoké, takže pokud s sebou máte kámoše po kolena, výlet si opravdu užijete.

Samo místo svádí ke hře na schovku. Hlavně mezi netykavkami. Já jsem sice velký pes, ale i já si tu s paničkou na schovku zahrál. Panička ani pykat nemusela, stačilo, když fotila, nebo se otočila. Vždy jsem toho využil. Stačilo padnout k zemi a panička měla o zábavu postaráno. To byla sranda. Koukala, jakoby jí uletěly včely. Když už na mne volala se strachem v hlase, vždy jsem vyskočil. Několikrát se pořádně lekla, obvykle ve chvílích, kdy mne měla u nohy a ani o mne nevěděla. Naštěstí to brala s úsměvem. Moc dobře ví, že jí lekám pouze v legraci.

Najít vrchol Obrovo hradiště byl skoro nadpsí úkol. To mi dalo opravdu zabrat. Naštěstí je k němu prošlápnutí pěšinka, jen je skoro neznatelná. Co mne hodně překvapilo, bylo, že vrchol je označen na jednom velkém balvanu a tím to končí. Žádná mohylka, žádná cedule, pouze balvan. A to se jedná o místo s dávnou historií.

Celý vrchol je protkán zídkami. Několikrát jsem se vydal zkoumat, kam vede pěšinka, co se mi líbila, a zjistil jsem, že to žádná pěšinka není. Vlastně by se dalo štěknout, že nyní již jde o kamennou pěšinku, jen trošku vyvýšenou nad terénem. Ale ve skutečnosti jsou to pozůstatky zídek.

Na zídkách se mi blbnulo. Jednou jsem běhal po nich, po chvilce je přeskakoval. Co chvíli jsem se proběhl netykavkami a zase se vrátil na zídku. V blbnutí mne doprovázel ptačí zpěv a vysoké buky mi poskytovaly stín. I přes to horko, jaké bylo, zde byl příjemný chládek a vlhko. A to já mám rád.

Cesta z vrcholu nás vedla krásným vzrostlým lesem a mezi stromy byla vyhlídka na Žinkovy. Vyfotit se nám to sice nepovedlo, ale rozhled to byl parádní.

I pěšinka, po které jsme šli, byla super. Vlnila se po kopci jako had a my si pomalu klesli do údolí. Ani jsem nespočítal, kolikrát se s námi pěšinka zaklikatila. Když už jsme byli skoro v údolí, pěšinka se zničehonic narovnala a já měl co dělat, abych po ní pokračoval po všech čtyřech. I panička měla co dělat, aby kroky ubrzdila.

S takovým srázem jsme nepočítali. Jakmile skončila bučina a dostali jsme se do jehličnatého lesa, skončila i klikatá pěšinka a my se klopýtali po jehličím posypané cestě z pěkného srázu. Naštěstí jsme došli do údolí bez úrazu. Když se na sestup zpětně podívám, kdyby nám ujeli tlapy, skončili bychom v rybníce a spojili bychom tak výlet s koupačkou v místním rybníku.