Přeskočit na hlavní obsah

Pomník


Občas máme chuť se jen tak toulnout lesem. Nepotřebujeme k naší toulce žádný velký cíl, ale úplně bezcíle také jít nechceme. To je přesně ta chvíle, kdy se podíváme do mapy a hledáme malý cíl, který je bez obrázku. To je potom takový náš malý výlet s překvapením.

Tentokrát vyšel výlet s překvapením na pomník nedaleko žinkovského zámku. V okolí už jsme pár zastavení absolvovali a okolí se nám moc líbilo. Zda se nám tu líbí místní lesy nebo je to netykavkami štěknout nedokáži, ale obojí je tu fantastické.

Když jsme si prohlédli Žinkovský zámek, samozřejmě pouze z venku, vydali jsme se do lesa. Šli jsme úzkou pěšinkou stále za nosem. Já si pobíhal vedle paničky a zjišťoval, kdo všechno tu bydlí. Potkal jsem zajíce, zdvořile se s ním pozdravil a pokračoval dále s paničkou.

Pěšinek je na místě nespočet. Různě se kříží, některé jsou těsně vedle sebe, některé vedou hlouběji do lesa. Všechny jsou si tak podobné. Když hledáte tajemný cíl a máte jen zběžnou informaci o tom, kde se nachází, musíte všechny pěšinky důkladně prozkoumat. Nemůžete se jen tak držet mapy, protože třeba u dnešního cíle, měla k pomníku vést pouze jedna cesta. Jenže ani tu jednu cestu jsem nevyčmuchal. Zato jsem proběhl všechny pěšinky a ty v mapě samozřejmě nejsou.

Panička proto držela směr s mapou a já odhodlaně čmuchal po okolí. Člověčinu jsem tu neobjevil, takže soudím, že moc lidí ke zdejšímu pomníku nechodí. Jak vypadá, netuším a pak jej mám najít. V této hře má rozhodně navrch panička, ale já to nevzdám a určitě náš cíl objevím dříve.

Jakoby panička tušila, že už budeme u cíle, začala se více rozhlížet. Tím mi samozřejmě napověděla, že je načase, začít se více soustředit. Zvednul jsem famfrňák, zavětřil a vyrazil přímo tam, kam mne famrňák vedl.

Správně jsem udělal. Po pár skocích jsem stál před něčím, co nedokážu popsat. Jediné v co jsem doufal, že to není náš cíl. Stál jsem totiž před pahýlem s malou rozpadlou stříškou. K čemu tato věc měla sloužit, nedovedu odhadnout. Na pomník jsem to neviděl.

Po chvilce za mnou dorazila panička. Když můj objev uviděla, protáhl se jí obličej. I ona doufala, že toto není náš cíl. Pořídila několik fotek a dala se do pomalého hledání našeho cíle. Podle mapy jsme stáli u něj.

Ne že by mne paniččino hledání nebavilo, ale raději jsem se vydal hledat svým vlastním stylem. Famfrňák jsem opět vztyčil a začal větřit po okolí. Zaujaly mne velké balvany. Byly hodně zvláštní. Ke všemu v celém okolí byly samy. Všude kolem byly stromy a tráva, ale kameny tu byly pouze tyto tři. Vydal jsem se je prozkoumat. Tedy spíše než zkoumat jsem se šel schladit. Počasí nám totiž přálo a mne začalo být horko.

K mému překvapení mne za chvilku následovala i panička. Zda si chtěla orazit jako já, netuším, ale kdyby tomu tak nebylo, tak by na mne zavolala a pokračovali bychom v cestě dál. Ještě než jsem se uvelebil, musel jsem kameny očíhnout. Co kdyby skrývaly nějaké překvapení.

Daleko od pravdy jsem nebyl. Opravdu ukrývaly překvapení. Nebyly to totiž obyčejné kameny, ale byl to pomník. Tedy pomník, někdo zde něco vytesal do kamene. A to do pořádného kamene. Asi chtěl mít svá slova pojištěná a chtěl, aby zůstala na tom tomto místě. Což se i stalo.

Co je do kamene vytesáno jsem nerozluštil. Panička přečetla dvě slova, ale já jí vůbec nerozuměl. To mi ovšem vůbec nevadilo. Opět jsem byl vítěz. Opět jsem to já, kdo objevil náš tajemný cíl. A věřte mi, ten pocit, když najdete něco, co hledáte je nepopsatelný. A když hledáte něco, co nevíte, jak vypadá ani nevíte kde přesně to hledat, to je teprve bájo.

Několik dní po výletě mi panička prozradila, že to není ledajaký pomník. Je to pomník na bývalém psím hřbitově. Tyto informace zjistila naprostou náhodou. Prý se o nich zmiňuje pouze místní kronika.