Dnes se konečně vydáme na vrchol Štědrý. Včera nám to počasí nedovolilo, ale dnes je to jiná. Sice je pod mrakem, ale pršet nemá.
Nakonec jsme se rozhodli, že si
cestu do kopečka zopakujeme. Zaparkovali jsme proto na stejném místě co včera,
panička si vzala odlehčený batoh a vydali jsme se k vrcholu. Proběhli jsme
kolem studánky Dobrá voda, na chvilku se zastavili na vyhlídce, kde jsme včera
skončili a vydali se na vrchol.
K našemu překvapení jsme
zjistili, že jsme včera došli skoro až na vrchol. Chybělo nám projít pouze
nádherným bukovým lesem. To jsme tomu dali. Ale nevadí, alespoň bude čas Štědrý
důkladně prozkoumat. Vždyť se na něj celé dny chodíme koukat z dálky, takže
důkladnější průzkum si zaslouží.
Na vrcholu jsem objevil posezení.
Sice bez přístřešku, ale i tak přijde po náročném stoupání vhod. Panička se na
chvíli posadila a já šel hledat místečko, kde hnízdí Bubo bubo. Celé okolí jsem
důkladně zkontroloval. Hnízdo Buby buby jsem nenašel, ale objevil jsem obydlí
jezevce. Věděli jste, že latinský název jezevce je Meles meles? Že na jednom
vrcholu spolu budou bydlet kámoši s tak nezvyklými jmény, jsem netušil.
Po malé pauze se k mému zkoumání
přidala i panička. Ta objevila hrob posledního vrčeňského Kelta co tu kdy žil.
Podle náhrobku skonal pod kuchyňským válečkem své družky. Ti lidé jsou opravdu
zvláštní. Skonat pod kuchyňským válečkem. K čemu mají zuby? Když mi tohle
panička řekla, podepsal jsem se na tyčku výškového bodu, vybral pěšinku, kterou
budeme pokračovat, a vydal se dále.
Pěšinka se pomalu měnila v
cestičku a o kousek dále přešla na cestu. Chvilku jsme šli krásný vzrostlým
lesem, po chvíli jsme procházeli vysokou trávou. Cesta se měnila stejně často,
jako se měnil les. Byla to opravdu krása. Podobné přechody jsem ještě nikde
jinde neviděl. A ještě na tak krátkém úseku.
Za chvilku jsme vyšli na
asfaltové cestě. Stále jsme pomalu klesali. To se nám šlo jedna radost. Po
chvilce jsem objevil velký kámen, za kterým rostly zajímavé stromy. Na tom samém
místě panička objevila obrázky. Každý jsme si prohlédli, co nás zajímalo a
pokračovali jsme po cestě dál.
Po chvilce mne asfaltová cesta
přestala bavit. Zavětřil jsem proto, a načmuchal mraveniště. Vydal jsem se na
obhlídku. Takhle velké mraveniště jsem nikde v okolí neviděl. Takto velká
bývají v Brdech, ale v Přírodním parku Pod Štědrým jsem jej našel opravdu
poprvé. K mému štěstí i zde byla kousek od mraveniště zajímavá cestička, tak
jsem změnil směr a vydal se po ní.
Vedle cestičky tekl malý potůček.
Možná to byla pouze strouha, kterou teče voda po dešti. Nevím, ale měl jsem z
ní radost. Smočil jsem si tlapky a pokračoval dál. Z ničeho nic mi cestu
zkřížila splašená srnka. Zajímalo by mne, proč se to stane vždy v místech, kde
jsou husté malé stromky. Vždy se strašně leknu a nejinak tomu bylo i nyní.
Naštěstí mi nikdy netrvá dlouho, než se z leknutí oklepu
a mohu pokračovat. Pokračovali jsme po cestičce a zničehonic jsme byli na
louce. Zde jsem se konečně mohl pořádně proběhnout. Panička na mne vidí z dálky
a já zde vidím kámoše, kteří by mne mohli polekat. Naštěstí tu žádní nebyli a
já měl louku sám pro sebe.
Louka nás nakonec přivedla na
polní cestu. Vydali jsme se přímo za famfrňáky a za chvilku jsme byli u ohrady
továren na koblihy. Když jsou koně za plotem, jsou to kámoši. Jinak z nich mám
respekt. Šli jsme po cestě podél ohrady a ocitli jsme se opět v lese. Napojili
jsme se na turistickou trasu „Stezka svatého Vojtěcha“ a pomalu mířili zpět k
autu.
Cestu nám chvíli zpříjemňoval
potok. Toho jsem musel využít. Co na tom, že vedl ohradou. Pudu neporučíš a tak
jsem do něj hupsul. Chvilku jsem jím i běžel a poté se vrátil na cestu. Ani
nevíte, jakou měla panička radost. A já dělám paničce radost rád.
Za chvilku jsme byli u auta. Ani
uschnout jsem nestihl. No co, nevadí, až přijedeme domů, proběhnu se po
zahradě, panička mne vytře do ručníku a bude mi fajn.
