Tentokrát jsme se vydali ke studánce se zvláštním názvem Stadruž. Nachází se kousek od hlavní silnice, takže úplně volné pobíhání nepřicházelo v úvahu. Ale i přesto jsme si procházku užili.
Od hlavní silnice jsme se vydali
krásnou lesní cestou vzrostlým lesem. To se nám to tlapkalo. Čím více jsme se
vzdalovali od silnice, tím více jsme mohli pobíhat podle svého. Tlapkali jsme
si proto cestou necestou, borůvčím neborůvčím a zničehonic jsme narazili na
potůček s průzračnou vodou. Kde se tu bere tolik
potůčků, je nám záhadou, ale vždy z nich máme radost.
Než
jsme si stihli vodu z potůčku užít, narazili jsme na prvního kámoše. Tedy
kámoše, se žábami se moc nekamarádíme, protože s nimi není legrace, ale když je
potkáme, vždy je pozdravíme. Jejich kuňkání máme rádi.
Abychom žabku nerušili, vydali jsme se dále proti proudu
potůčku a konečně si dopřáli pořádnou koupel. To bylo bájo. Po koupeli jsme se
proběhli a pokračovali jsme v cestě ke studánce.
Už jsme měli být skoro u cíle, ale studánku jsme
neviděli. To bylo zvláštní. Stáli jsme u rozcestí, kousek jsme popošli a stále
nic. Všude kolem nás byl nádherný vzrostlý les a studánka nebyla vidět. Se
ségruší jsme se proto vydali na důkladnější průzkum okolí.
Pobíhali jsme mezi stromy a pátrali. Najednou se mi
ségruše zničehonic ztratila z dohledu a vybafla na mne z poza křoví. To jsem si
nemohl nechat ujít. Hledání jsem vzdal a začal si se ségruší hrát.
Lítali jsme kolem křoví tak dlouho, až jsem si chtěl
zkrátit cestu a do křoví jsem vběhl. K mému překvapení se uprostřed křoví
schovávala studánka, co jsme hledali. Ani netušíte, jakou jsem měl z objevu
radost. Opět jsem to byl já, kdo našel náš cíl. A že to bylo čirou náhodou? To
přeci nevadí. I to se počítá.
