Přeskočit na hlavní obsah

Studánka Stadruž

Tentokrát jsme se vydali ke studánce se zvláštním názvem Stadruž. Nachází se kousek od hlavní silnice, takže úplně volné pobíhání nepřicházelo v úvahu. Ale i přesto jsme si procházku užili.

Od hlavní silnice jsme se vydali krásnou lesní cestou vzrostlým lesem. To se nám to tlapkalo. Čím více jsme se vzdalovali od silnice, tím více jsme mohli pobíhat podle svého. Tlapkali jsme si proto cestou necestou, borůvčím neborůvčím a zničehonic jsme narazili na potůček s průzračnou vodou. Kde se tu bere tolik potůčků, je nám záhadou, ale vždy z nich máme radost.

Než jsme si stihli vodu z potůčku užít, narazili jsme na prvního kámoše. Tedy kámoše, se žábami se moc nekamarádíme, protože s nimi není legrace, ale když je potkáme, vždy je pozdravíme. Jejich kuňkání máme rádi.

Abychom žabku nerušili, vydali jsme se dále proti proudu potůčku a konečně si dopřáli pořádnou koupel. To bylo bájo. Po koupeli jsme se proběhli a pokračovali jsme v cestě ke studánce.

Už jsme měli být skoro u cíle, ale studánku jsme neviděli. To bylo zvláštní. Stáli jsme u rozcestí, kousek jsme popošli a stále nic. Všude kolem nás byl nádherný vzrostlý les a studánka nebyla vidět. Se ségruší jsme se proto vydali na důkladnější průzkum okolí.

Pobíhali jsme mezi stromy a pátrali. Najednou se mi ségruše zničehonic ztratila z dohledu a vybafla na mne z poza křoví. To jsem si nemohl nechat ujít. Hledání jsem vzdal a začal si se ségruší hrát.

Lítali jsme kolem křoví tak dlouho, až jsem si chtěl zkrátit cestu a do křoví jsem vběhl. K mému překvapení se uprostřed křoví schovávala studánka, co jsme hledali. Ani netušíte, jakou jsem měl z objevu radost. Opět jsem to byl já, kdo našel náš cíl. A že to bylo čirou náhodou? To přeci nevadí. I to se počítá.