Přeskočit na hlavní obsah

Třemešný vrch

Tentokrát jsme se vydali na Třemešný vrch v Brdech. Skoro celou cestu jsme šli po krásných cestách, chvíli hustým lesem, chvíli kolem lesa mladého. A pořádně si procházku užili.

Ze začátku to byla sranda. Šli jsme po krásné lesní cestě, chvilku trošku stoupali, chvilku klesali. To nám ani nepřišlo. Stále jsme něco zkoumali a cestu moc nevnímali. Ptáčci nám zpívali do kroku a nám se tlapkalo jedna radost. Co chvíli jsme se smáčeli ve vodě, protože i zde tečou potůčky proudem. Sice malým, ale tečou.

Z námi vybrané cesty vedla spousta dalších cest. Některé krásné, jiné pěkně zarostlé. Ani jsme se nenadáli a stáli jsme na rozcestí k Třemešnému vrchu. Na vrch nevede žádná cesta ani pěšinka, veškeré cestičky končí u cedule upozorňující na přírodní památku. Pak se musíte vydat přímo za famfrňákem do kopce a jste na vrcholu.

Zní to tak krásně, vydat se za famrňákem. Jenže zde nás čekal nejtěžší úsek výletu. Ve chvíli kdy cestičky skončily, přišlo na řadu maliní a další pichlavé rostlinky. K tomu si přidejte kamení a mech a rázem zjistíte, že dostat se na vrchol není nijak jednoduché.

Naštěstí jsme to nevzdali. Šli jsme pomalu kupředu a doufali, že brzy budeme na vrcholku. Cestou jsme se zastavili jednou nebo dvakrát, abychom se pořádně rozhlédli. K našemu překvapení zde bylo vidět do dáli. Viděli jsme další brdské kopce a lesy.

Po příjemné vyhlídce jsme se vydali přímo na vrchol. Cesta nám už docela ubíhala, protože maliní řídlo a nahrazovaly jej jiné rostlinky. Zjistili jsme, že vrcholek není moc vysoký a je označen kameny. Není z něj žádná vyhlídka, ale to nevadí.

Z vrcholku se nám šlo již mnohem lépe. Byli jsme překvapení, jak rychle jsme byli dole. Konečně přišla i pauzička na sváču. Tu jsme si užili. Nejenom že jsme se pořádně nabaštili, ale ještě jsme si stihli odpočinout, než se vydáme zpět k domovu.

Cesta zpět nám utekla jako voda. Jen jsme si jí trošku prodloužili. Na cestě po které jsme šli, byla taková spousta louží, že jsme se museli ve všech smočit. Tak moc nás to bavilo, že jsme přešli cestu, kterou jsme se měli vracet. Když jsme to zjistili, vydali jsme se zpět do míst, kde cesta měla být.

K našemu překvapení cesta na místě nebyla. Zato v mapách ano. Flintu do žita jsme samozřejmě neházeli. Jelikož se snažíme vracet jinou cestou, než kudy jdeme k cíli, bylo nám jasné, že se zopakuje koupání v loužích. A to vždy stojí za to. Navíc čím více jsme mokří, tím se nám na výletech více líbí.