Přeskočit na hlavní obsah

Železná Panna Marie


Když si tklapkáte brdskými lesy, je třeba dávat si i trošku pozor. Někdy totiž narazíte na něco, o čem ani netušíte, že potkáte. To, že v mapách jsou uvedeny cesty, které v Brdech již nejsou a cesty po kterých jdeme, v mapách pro změnu nejsou, jsme vám již říkali. Občas se stane, že narazíme na pomník, který v mapě není zakreslen, to se nám také několikrát stalo. Ale že si budeme tlapkat po cestě a před námi se na krásné křižovatce objeví strom v ohrádce, to jsme opravdu nečekali. Ke všemu se nejedná o ledajaký strom, ale přímo o zajícovu lípu.

Když už jsme tu lípu objevili, bylo na čase se v okolí porozhlédnout, zda tu nějací zajíci opravdu bydlí. Pobíhali jsme se ségruší kolem cesty v trávě a světe div se, zajíci tu opravdu bydlí. Jeden si s námi dokonce chtěl hrát. To jsme jako správní parťáci paničce nemohli udělat. Moc dobře totiž víme, že by se z nás mohli stát opravdoví tuláci. A to my nechceme. Mně osobně by nejvíce chyběla postel. Ke všemu jsem si jist, že ségruše by mi takovou baštu, jakou mi připravují doma, nepřipravila. Proto raději než hraní se zajícem jsme se připojili k paničce a pokračovali k našemu dnešnímu cíli.

Lípu i zajíce jsme nechali za sebou a pokračovali jsme dále do lesa. Byly zde vysoké stromy a les byl krásně hustý. To bylo něco pro nás. Mohli jsme si pobíhat, co nám tlapy stačily. Dokonce jsme mohli se ségruší i blbnout. Nevím proč, ale zrovna tady se mi blbnout chtělo. Jestli za to mohl zajoch, netuším, ale bylo to fajn.

Lítali jsme lesem zleva doprava a zprava doleva. Cesta nám moc neříkala. Když si můžeme pobíhat, kudy chceme, proč bychom šli po cestě.

Za chvilku jsme narazili na další plůtek. Obvykle narazíme na potok, ale dnes je to již druhý plot a potok nikde. Opravdu hodně zvláštní místo. U tohoto plůtku nás čekalo další překvapení. Byl tu stolek s posezením a za plůtkem velká lesklá socha. Takovou sochu jsme v lesích ještě nepotkali. Vlastně, ať se snažím vzpomenout sebevíc, podobnou sochu jsem nikdy neviděl. O to více mne zaujala.

Musel jsem to tu důkladně prozkoumat. Socha na mne působila, jako by mne vítala. V tu chvíli jako by se čas zastavil. Musel jsem stát a koukat. Nic jiného jsem dělat nemohl. Na ségruši toto místo působilo stejně. To už je opravdu co říci. Vždyť od té doby co vyžene všechny z postele, tak se nezastaví. A tady ano. Tady stojí vedle mne a kouká. Úžasný pocit.

U sochy jsme všichni postáli. Ani nevím, jak dlouho jsme tam jen tak stáli. Přišlo mi to jako doba, ale kolem nás se nic nezměnilo. Nevím, kdo se jako první pohnul, ale v ten moment byla ségruše zase v pohybu a my pomalu vyrazili k domovu.