Přeskočit na hlavní obsah

Žinkovský templ



Také se vám stalo, že se jen tak procházíte lesem, posloucháte zpěv ptáků, rozhlížíte se po okolí, co zde roste a najednou, zničehonic před vámi stojí stavba? Ke všemu ne ledajaká stavba, ale templ? Kdybych potkal perníkovou chaloupku, asi bych nebyl tak překvapen.

Templ uprostřed lesa mne opravdu překvapil. Když se nad tím tak zamyslím, možná že i mile. Vždyť široko daleko je pouze les a odpočinkové místo v lese je super věc. Žinkovský templ se navíc nachází na kopci a podle stáří okolního lesa bych řekl, že v době výstavby z něj byla i pěkná vyhlídka.

K templu vede nádherná lesní cesta, kterou zvládne zdolat snad úplně každý. Na cestu navazuje množství pěšin a pěšinek. Ty mne zavedly vždy pouze do hustého porostu. Podle stop na pěšinkách jsem zjistil, že k templu chodí hodně srnek a zajíců. Asi i jim se stavba líbí.

Další překvapení mne čekalo, když jsme od templu odcházeli. Nechtěli jsme se vracet stejnou cestou, tak jsme si vybrali nejširší pěšinu a vydali se po ní. Kousek od templu jsme narazili na pařez, na kterém rostla houba. Vypadala jako andělská křídla. Tu jsem si i já se zaujetím prohlížel. Po jejím vyfocení jsme se vydali pěšinkou dále.

Pěšinka se pomalu zmenšovala a začala se ztrácet v trávě. Byl skoro nadpsí výkon se na ní udržet. Když už se mi pěšinka skoro úplně ztratila, dorazili jsme na krásnou lesní cestu. Ta nás navnadila k pokračování v toulání.

Dodnes nevím, zda to bylo dobře. Čím hlouběji do lesa jsme se dostávali, tím byla cesta neznatelnější. Když už skoro nebyla vidět, přišlo rozcestí, my si vybrali tu nejhezčí cestu a vše se opakovalo znovu. Asi jsme si měli vybrat cestu zarostlou, třeba by se změnila v krásnou.

Hodně jsme se prodírali maliním a vysokými kopřivami a vždy jsme měli radost, když jsme našli krásnou cestu. Nakonec jsme narazili na cestu, po které vedla naučná stezka, co vytvořily místní děti. Paničce se zpracování stezky tak moc líbilo, že jsme se vydali po ní.

Světe div se, ale to byla cesta. Já se konečně mohl pořádně porozhlédnout po okolí a nemusel jsem hledat, kudy máme jít. Panička si v klidu pročítala tabulky a já zkoumal místní obyvatele. Ve vyšší trávě jsem se seznámil se zajochem. Tedy seznámil, čmuchli jsme k sobě na pozdrav, zajoch vyskočil a pádil pryč. Já se ho vůbec, ale opravdu vůbec nelekl. Jen jsem si samou radostí, že jsem narazil na kámoše, málem sednul.

Chvilku jsem si ještě pobíhal lesem a najednou jsem zjistil, že jsme z lesa venku. Stáli jsme před místní školou, jejíž žáci vyrobili naučnou stezku. To bylo překvapení. Asi jsem se do zkoumání lesa tak zabral, že jsem zapomněl sledovat, kde to vlastně jsme.