Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červen, 2020

Pod Plešcem, CHKO Brdy

 Toulání po Brdech není jen tak obyčejné. Ať už vzpomenu na lesní pěšinky, které procházejí vysokým borůvčím pod majestátními stromy, nebo lesní cesty, které jinde nepotkáte. Brdy jsou prostě Brdy. Liší se jejich severní část od jižní. Za sebe musím štěknout, že jižní Brdy mám nejraději.   Obvykle panička zaparkuje těsně u Brd a vydáváme se do lesa. Na většině výletů nás přivítá nádherná asfaltová cesta, která je vhodná pro cyklisty i tuláky s kočárky. U cest je většinou velká tabule se zákazem vjezdu s upozorněním, že do lesů může zajet auto s povolením několika málo subjektů.   Na většině výletů si mohu tlapkat dle svých potřeb. Běhám si kde chci a kudy chci. Jen musím paničku vidět a slyšet. Jsou ovšem místa, kde musím jít pouze po cestě. Ne celé Brdy prošly pyrotechnickou asanací. Místo dnešního zastavení naštěstí asanací prošlo, takže bych si zde mohl tlapkat podle svých potřeb.   Jenže nemohu. K přístřešku a rozcestí Pod Plešcem vede nádherná cesta, na které bych očekával m

Mateoradar Brdy - Praha a vrchol Praha

   Jsou místa, která vás přitahují jako magnet. Možná je to to jejich krásou, možná jen tím, že jsou vidět z dálky. Ať se koukáte z jakéhokoli bodu, vždy si jich všimnete. Nejinak tomu je s meteoradarem v Brdech. Není to úplně fyzicky nenáročná brdská zastávka. Meteoradar se ukrývá za stromy na vrcholu Praha, který se řadí mezi nejvyšší vrcholy Brd.   Sotva jsem vyskočil z auta, měl jsem obrovskou radost. Uviděl jsem krásnou lesní cestu, po které se s paničkou a ségruší vydám k cíli. Mám rád tyto nefalšované lesní cesty. Cesty, které jsou měkoučké a pokryté jehličím. Občas schovávají kořen, ale to k nim zkrátka patří.   Když jdu po takové cestě, tlapky mne moc nebolí. Nemají z čeho. Očadla se mohou soustředit na pozorování okolí, famrňák je v pohotovosti a vyhledává místní obyvatele. A ušadla? Ta mohou poslouchat zpěv ptáků a nenechat se ničím rušit.    Už jsme vyšli skoro pod meteoradar, když se cesta změnila. Z krásné cesty pokryté jehličím, po které si kromě nás vyšlapovali i

Bývalá bouda u sv. Jana a obrázek sv. Jana Nepomuckého

 Do Brd se můžete vydat i bez turistického cíle. Já se s paničkou a ségruší vydal jen tak na okuk, zda náhodou neobjevíme modré borůvky. Ty tedy chtěla hlavně panička, ale přece ji nepustíme samotnou.   Dobře jsme udělali. Vydali jsme se do brdských kopců, které jsou plné borůvčí. Stromy v nich jsou vysoké, občas pod nimi uvidíte stromky nižší. Borůvčí je tak velké, že dospělákovi bude po kolena. Mne je po bříško, a když jím probíhám, příjemně mne šimrá.   Dnes jsem měl v plánu běhat se ségruší po cestě. Opět jsme šli po naší oblíbené červené prachové. Co ovšem jeden nechtěl, muselo se stát. Mezi nádhernou cestou a vysokým borůvčím tekly potůčky vody. Kde netekl potůček, byla velká louže s krásnou čistou vodičkou.   Jak již všichni víte, je nad mé síly nechat louži louží. Ve chvíli, kdy jde se mnou ještě ségruše, je to opravdu nadpsí výkon. Tentokrát jsem se moc nepřemlouval a probíhal jsem loužemi se ségruší. Jen panička si šla chvílemi po cestě, chvílemi borůvčím.   Jak jsem

Vyhlídka u bývalého radiomajáku, CHKO Brdy

 Občas se stane, že si jen tak tlapkám po Brdech a rozhlížím se po okolí. Nad kebulí mi svítí puňťa, ptáčci si prozpěvují a ani větvička se nepohne. To se však může během chvilky změnit. Nejinak tomu bylo, když jsem si tlapkal na vyhlídku k bývalému radiomajáku.   Cesta k této vyhlídce je samé stoupání. Vím, že z vyhlídky pod kopcem bych asi nic neviděl. Když už ovšem kopeček vyšlápnu, rád se porozhlédnu po okolí. To se mi tentokrát málem nepovedlo.   Cestou do kopce stále svítilo sluníčko. Já si jen tak lehce našlapoval, co tlapka tlapku mine. Rozhlížel jsem se po okolním lese a poslouchal zpěv ptáčků. Les krásně voněl, prášková cesta v barvě cihel nádherně kontrastovala s okolním borůvčím, mechem a kapradím.   Tlapkalo se mi jedna báseň. Les byl po deštích vlhký a krásně voněl. Co chvíli jsem objevil louži, ve které jsem se mohl smočit. Jeden by si myslel, že je v pohádce.   Cesta plynula ani nevím jak. Byl jsem zahloubán do svých myšlenek. Les kolem mne se moc neměnil. Celou

Pramen Litavky

 Najít pramen Litavky je skoro nadpsí výkon. Přitom by si jeden štěkl, že to bude sranda. Sranda by to možná byla, ale určitě ne po dešti. Když už pramen jednou naleznete, zjistíte, že se ukrývá na krásném místě. Všude kolem vás je les, nejdříve vzrostlý, poté už nízký a pořádně hustý.   Cesta k pramenu byla skoro celou dobu asfaltová. Po té se mi moc tlapkat nechtělo. Vydal jsem se proto lesem vedle cesty. To už bylo jiné dobrodružství. Kam očadlo dohlédlo, všude samé borůvčí. Borůvčí tak vysoké, že mne příjemně hladilo na bříšku.   Občas borůvčí nahradil mech a kapradí. Kapradí bylo tak vysoké, že mne příjemně hladilo po hřbetě. Jakmile jsem šlápnul do mechu, tlapka se mi zabořila a mech krásně čvachtnul. Byl tak napuštěný vodou, že při rychlejším došlápnutí se všude kolem mne rozstříkala. To byla cesta. Tudy kdyby šla i panička, tak by si tuto procházku určitě dlouho pamatovala. Není moc míst, na kterých se tyto zážitky poštěstí. K tomu pohádková krajina kolem a připadáte si jak