Přeskočit na hlavní obsah

Čertovo vřeteno

 

 Jak já rád toulám se lesy. A Brdy, ty mám moc rád. Tentokrát jsem však měl trošku strach. Úkol zněl jednoduše, najít Čertovo vřeteno.

 Ono se to snadno štěkne, jenže co když se takový cíl hledat nechce? Ne, že bych se čertů bál, ale od té doby, co se do mé smečky připojila ségruše, mám z čertů respekt. Samozřejmě za to nemůže nikdo jiný než ségruše. Ona je totiž takový náš malý čertík.

 Nechal jsem si dnešní cíl projít kebulí. Došel jsem k závěru, že Čertovo vřeteno navštívit můžeme. Ségruše mne tak vyškolila, že jsou na mne všichni čerti krátcí. Ke všemu nejdu sám. Mám s sebou paničku. A panička mne nedá.

 Ze začátku výletu jsem šel opatrně. Hopkal jsem si vedle paničky, hezky po cestě. Nic se nemá uspěchat. Vysoké stromy nás schovávaly ve stínu. Les krásně voněl a kousek od cesty, po které jsme šli, se vlnila říčka Vlčava.

 Po chvilce hopkání po silnici jsem usoudil, že je na čase trošku si smočit kožich. Kousek odsud jsme byli včera, takže jsem přesně věděl, co mne čeká. Krásná čistá vodička, to je moje. Jen lázním se musím pro dnešek vyhnout. Alespoň cestou k cíli. Co kdybych se trošku zabahnil a někdo si mne spletl s čertem? To nemohu dopustit.

 Po krátké koupeli jsem se vrátil k paničce. Právě včas. Panička začala scházet z cesty a vydala se rovnou za nosem. Zvedl jsem famrňák, zavětřil a k mému překvapení jsem žádného čerta nenavětřil. Vydal jsem se proto přímo za famfrňákem, necestou, přímo za paničkou.

 Netrvalo to moc dlouho a přímo před námi se tyčila malá skála. Malá, hodně zvláštní skála. Najednou tu byla spousta pěšinek. Některé vedly od skály pryč, některé přímo na ní. Hodně pěšinek končilo ve skalních zákoutích.

 Podle výrazu paničky jsem věděl, že jsme u cíle. Kdyby se skalka nejmenovala po čertech, sváděla by k různým hrám. Jako první mě napadlo, že by se tu skvěle hrálo na schovku. Také nosit klacík, co by mi panička hodila, by tu byla zábava. Ale vím, že jsou místa, ke kterým je třeba přistupovat s respektem.

 Běhal jsem kolem skály a na místě nezůstala jediná pěšinka, co bych neprozkoumal. Když už jsem věděl, že jsme na místě sami, vydal jsem se na skálu a chvilku odpočíval přímo pod vřetenem. To je jediné místečko, kde jsem byl schovaný a zároveň měl rozhled po nejbližším okolí.

 Panička si skálu pomalu prohlížela a stále něco fotila. Musím uznat, že místo k focení svádělo natolik, že jsem se tu nechal zvěčnit všude, kde to šlo. Málem i na místech, kde to nešlo.

 Když jsme měli vřeteno prohlédnuté, vydali jsme se prozkoumat les kolem. Hodně mne překvapilo, že jsem našel vyschlé koryto potůčku. Vlastně úplně vyschlé nebylo, bylo v něm bahýnko. Takové mělké lázně.

 O kousek dále, stále v dohledu Čertova vřetene, jsem objevil místečko, kde si les žije svým vlastním životem. Stromy tu leží popadané na zemi. Rostou na nich mechy a choroše. Zem tu čvachtá pod tlapami tak, že jsem měl chvíli obavy, aby mne opět nechtěla vcucnout.

 Celé okolí Čertova vřetene je, jak jsem zaslechl v jedné pohádce, po čertech krásné. Třeba tu opravdu čerti byli, kdo ví. Jestli tomu tak bylo, určitě to byli hodní čerti, protože nikdo zlý by nedokázal místní krásu stvořit.