Jak já rád toulám se lesy. A
Brdy, ty mám moc rád. Tentokrát jsem však měl trošku strach. Úkol zněl
jednoduše, najít Čertovo vřeteno.
Ono se to snadno štěkne, jenže co
když se takový cíl hledat nechce? Ne, že bych se čertů bál, ale od té doby, co
se do mé smečky připojila ségruše, mám z čertů respekt. Samozřejmě za to
nemůže nikdo jiný než ségruše. Ona je totiž takový náš malý čertík.
Nechal jsem si dnešní cíl projít
kebulí. Došel jsem k závěru, že Čertovo vřeteno navštívit můžeme. Ségruše
mne tak vyškolila, že jsou na mne všichni čerti krátcí. Ke všemu nejdu sám. Mám
s sebou paničku. A panička mne nedá.
Ze začátku výletu jsem šel
opatrně. Hopkal jsem si vedle paničky, hezky po cestě. Nic se nemá uspěchat.
Vysoké stromy nás schovávaly ve stínu. Les krásně voněl a kousek od cesty, po
které jsme šli, se vlnila říčka Vlčava.
Po chvilce hopkání po silnici
jsem usoudil, že je na čase trošku si smočit kožich. Kousek odsud jsme byli
včera, takže jsem přesně věděl, co mne čeká. Krásná čistá vodička, to je moje.
Jen lázním se musím pro dnešek vyhnout. Alespoň cestou k cíli. Co kdybych
se trošku zabahnil a někdo si mne spletl s čertem? To nemohu dopustit.
Po krátké koupeli jsem se vrátil
k paničce. Právě včas. Panička začala scházet z cesty a vydala se
rovnou za nosem. Zvedl jsem famrňák, zavětřil a k mému překvapení jsem
žádného čerta nenavětřil. Vydal jsem se proto přímo za famfrňákem, necestou,
přímo za paničkou.
Netrvalo to moc dlouho a přímo
před námi se tyčila malá skála. Malá, hodně zvláštní skála. Najednou tu byla
spousta pěšinek. Některé vedly od skály pryč, některé přímo na ní. Hodně
pěšinek končilo ve skalních zákoutích.
Podle výrazu paničky jsem věděl,
že jsme u cíle. Kdyby se skalka nejmenovala po čertech, sváděla by
k různým hrám. Jako první mě napadlo, že by se tu skvěle hrálo na schovku.
Také nosit klacík, co by mi panička hodila, by tu byla zábava. Ale vím, že jsou
místa, ke kterým je třeba přistupovat s respektem.
Běhal jsem kolem skály a na místě
nezůstala jediná pěšinka, co bych neprozkoumal. Když už jsem věděl, že jsme na
místě sami, vydal jsem se na skálu a chvilku odpočíval přímo pod vřetenem. To
je jediné místečko, kde jsem byl schovaný a zároveň měl rozhled po nejbližším
okolí.
Panička si skálu pomalu
prohlížela a stále něco fotila. Musím uznat, že místo k focení svádělo
natolik, že jsem se tu nechal zvěčnit všude, kde to šlo. Málem i na místech,
kde to nešlo.
Když jsme měli vřeteno
prohlédnuté, vydali jsme se prozkoumat les kolem. Hodně mne překvapilo, že jsem
našel vyschlé koryto potůčku. Vlastně úplně vyschlé nebylo, bylo v něm
bahýnko. Takové mělké lázně.
O kousek dále, stále
v dohledu Čertova vřetene, jsem objevil místečko, kde si les žije svým
vlastním životem. Stromy tu leží popadané na zemi. Rostou na nich mechy a choroše.
Zem tu čvachtá pod tlapami tak, že jsem měl chvíli obavy, aby mne opět nechtěla
vcucnout.
Celé okolí Čertova vřetene je,
jak jsem zaslechl v jedné pohádce, po čertech krásné. Třeba tu opravdu
čerti byli, kdo ví. Jestli tomu tak bylo, určitě to byli hodní čerti, protože
nikdo zlý by nedokázal místní krásu stvořit.
