Přeskočit na hlavní obsah

Hengst

Dostat se na tvrziště Hengst mi dalo pořádně zabrat. Celou cestu jsme šli do kopce. Ještě že se tvrziště nachází ve vzrostlém lese, který poskytuje úkryt před sluníčkem, jinak bych se asi upekl.

 

Jak už jsem vám výše štěkl, cesta na Hengst není žádná sranda. Cestičky jsou sice upravené, jenže stále se jde do kopce.  To dá někdy opravdu zabrat. Začali jsme na asfaltové cestě, která se změnila ve štěrkovou a i ta se nám po chvilce změnila a já si tlapkal po krásné lesní cestě.

 

Hodně zabrat dá tato cesta ve chvíli, kdy se vám nechce tlapkat po štěrkové cestě. Všude kolem vás je spousta pěšinek ke zkoumání, ale vy se musíte držet na cestě, po které jde panička. Pěšinky jsou v docela velkém srázu. Ne, že bych to nedal, ale panička má o mne strach. Co kdybych šlápnul vedle?

 

Naštěstí na druhé straně štěrkové cesty je krásný vzrostlý les. Ten také vybízí ke zkoumání. Možná více než ke zkoumání vybízí k pobíhání. A kdo by mu odolal? Běhal jsem si ze strany na stranu borůvčím. Nad hlavou mi zpívali ptáčci a cesta na kopec ubíhala jedna radost. Po chvilce jsem byl na rozcestí k cíli.

 

Štěrková cesta konečně skončila a my se vydali po krásné lesní cestě k cíli. Kopec před námi začal ještě více stoupat. I les se měnil. Z krásného vzrostlého lesa se stal na jedné straně cesty vzrostlý les s novou sadbou stromků, na druhé straně cesty byl již nízký hustý lesík. Stromky tu rostou tak blízko u sebe, že není vidět, co je za nimi.

 

K mé radosti do hustého lesíka vede spousta pěšinek. Jaký kámoš je tu vyšlapal nevím jistě. S jistotou však musím říci, že můj famfrňák navětřil divoká prasata. Kdyby jen famfrňák, i ušadla je zaslechla. Dokonce i panička o nich věděla.

 

I přes přítomnost divočáků kousek od nás jsme pokračovali k cíli. Ještě se nám nestalo, že by nás tito obyvatele místních lesů nějak ohrozili. Dvakrát nebo třikrát se nám stalo, že byli tak blízko, že by stačil jeden skok a mohli jsme se pozdravit. Osobně si však myslím, že než se zdravit s kanci, je lepší, nechat je jít po svém. Stačí, že je u nich doma rušíme, natož ještě abychom se chtěli důvěrně přátelit. To by se jim asi moc nelíbilo.

 

Už mi chyběla pouze jedna zatáčka. Viděl jsem, že kopec končí a přichází rovinka. Rovinka, na kterou jsem se tak těšil. Zabral jsem a vydal se vstříc zazatáčkovému dobrodružství.

 

V mžiku jsem uviděl náš cíl výletu. Byl vidět i po cestě do kopce, ale jen malinko. Tady už se rozprostíral skoro v celé své kráse. Tvrziště je krásně rozeznatelné pouhým okem. A těch pěšinek co kolem vede. To je bájo.

 

Zprvu jsem nevěděl, jakou pěšinku si na úvod vybrat. Pobíhal jsem po cestě sem a tam, až jsem nakonec zvolil tu správnou. Vedla středem tvrziště, kolem ohniště.

 

První, co jsem musel udělat, bylo zkontrolovat ohniště. Nevím, proč to dělám, ale prostě musím. V tomto případě si neporučím. Žádnou baštu nehledám. Vím, že ze země se nic nejí.

 

Od ohniště jsem se vydal na dlouhý val. Z něj byla krásná vyhlídka mezi stromy. Těch lesů co bylo vidět. Jedním slovem nádhera.

 

Oběhl jsem několikrát celé tvrziště. V borůvčí se mi líbilo nejvíce. Je krásně vzrostlé a příjemně šimrá na bříšku. Jen borůvky jsem nenašel. Možná je to tak dobře. Vždyť bych se domů mohl vracet jako modrý pes. To by legrace asi nebyla.