Přeskočit na hlavní obsah

Jezírko

 

Cesta k Jezírku nás vedla nádherným vzrostlým smíšeným lesem. Lesem, jehož stromy nám poskytovaly úkryt před sluncem a který nádherně voněl.

 Z jedné strany rybníka nás cesta vedla těsně nad rybníkem. Tady se nám se ségruší moc líbilo. Chvilku jsme běželi po cestě, chvilku si plavaly jen tak u břehu. Když jsme neplavali, tak jsme ve vodě alespoň blbli. Tento rybník jsme si opravdu užili.

 Chvilkami jsme měli potřebu zamířit k paničce. Samozřejmě že tuto potřebu jsme měli hlavně ve chvílích, kdy nám z kožichů tekla voda proudem. Jenže my jsme tu měli takovou radost, že jsme se o ní s paničkou museli podělit.

 Co naplat, když už jednou s úsměvem zahudrovala, že už smrdíme všichni stejně a můžeme si tedy hrát sami, bylo nám jasné, že můžeme v této hře klidně pokračovat. Za ty roky co se s paničkou chodíme koupat, víme, že když nám její vtažení do hry vyjde poprvé, vyjde i poté.

 Také ale víme, kde si tuto hru můžeme dovolit hrát. Když jsme od bahna, tak bychom tuto hru s paničkou nehráli. I když, když nad tím tak přemýšlím, ani to by nebylo od věci. Na druhou stranu, čím více bahýnka máme na sobě, tím lépe. O bahýnko se nerad dělím i se ségruší. Budu to muset promyslet. Ale až někdy jindy. Tady budu blbnout tak dlouho, dokud budu mít Jezírko nablízku.

 K našemu překvapení jsme Jezírko obešli skoro dokola. Ani nevíte, jakou jsme měli radost. Ta nás sice na chvilku opustila, když jsme se přibližovali k hrázi. Zde byl kousek rybníka oplocen. Asi kvůli kachnám. Ty náš famfrňák větřil už z dálky.

 Kachny jsme sice neviděli, ale slyšet byly docela daleko. Tady jich musí bydlet.

 Když jsme nemohli do vody, rozhodli jsme se porozhlédnout po dalších kámoších. Kromě lišky jsme žádného kámoše neobjevili. I tu lišku jsme neviděli, ale podle nory soudíme, že tu asi někde bydlet bude. Nebo bydlela. Jeden nikdy neví.

 Když oplocení rybníka skončilo, s velkou radostí jsme hupsli do vody. Zde už byl rybník hlubší a muselo se plavat. To ségruši moc nebavilo. Já už byl z procházky tak vysílen, že jsem se rozhodl, pomalu ale jistě pohybovat se výhradně po cestě. A šetřit síly. Nikdy totiž nevím, jak daleko jsme od cíle. Jediné co vím s jistotou je, že do cíle dojít musím.