Přeskočit na hlavní obsah

Křížek u rybníka Smyslov

 To si takhle běháte mezi loukami a doufáte, že to nikdy neskončí. Místo s tolika loukami pohromadě jsem snad ještě nenavštívil. Věřte tomu nebo ne, ale opravdu je rozdíl mezi pobíháním mezi loukami a pobíháním mezi poli.

 Když si běháte mezi poli, musíte si dávat pozor, abyste na pole nevběhli. Obzvlášť když je pole oseté. To platí i v případě, že na poli vidíte kámoše. Navíc na polích není skoro žádný život. Samozřejmě mimo pole s jetelem a vojtěškou. Taková pole si pamatuji jako malý špunt, od té doby jsem je neviděl.

 S loukami, to je jiné. Pokud nemá louka vysokou trávu, můžeme si lítat podle libosti. Ke všemu louka nádherně voní a ten život v ní. Kolem kebule vám létají motýli, co chvíli se vám nad hlavou proletí pták. Občas se stane, že vás pod tlapou pošimrá brouk. To je bájo.

 I cesty mezi loukami jsou jiné. Obvykle krásně měkoučké, po deštích plné louží. To se to pak běhá. Nepotřebujete žádné pití, co vám nesou pánečci, nepotřebujete rybník nebo potok ke svlažení. To vše je mezi loukami.

 Občas mezi loukami narazíme na stopu člověka. Stejně jako tentokrát. Na místě, kde není nic jiného než louka střídající louku, jen v dálce vidíte les, se zničehonic objevil křížek. Kdysi dávno, v době, kterou nepamatuji, mohl sloužit pro orientaci.

 Křížek si stojí na křižovatce mezi loukami. Kdybychom se ségruší neblbli, viděli bychom jej už z dálky. Jenže poručte si. Jsou místa, kde jde rozum stranou. Místa, kde blbnete samou radostí, že tam můžete být. Místa, kde se vám opravdu líbí a nic vám tam nechybí.

 Takových míst není moc. Obvykle na ně narazíme daleko od lidí. V místech, kam se zatoulají pouze tlapky tuláčků, jako jsme my. Tlapky tuláčků, kteří hledají klid a přirozenou krásu přírody.

 U křížku jsme se zastavili. Sám nás k tomu vybízel. Čas se nám v tu chvíli zastavil. Křížek stojí na mírném kopečku a nabízí vyhlídku do okolí. Vyhlídku, ze které vidíte louky, les a rybníky. Ani netušíte, jak se nám to kochalo.

 Když jsme byli přírodou dostatečně nabaženi, tlapky byly odpočaté, vyskočili jsme na všechny čtyři a ještě se kolem křížku proběhli. Opět jsme tak blbli, že jsme si ani nevšimli, že k paničce dorazila paní s malým špuntem a pozorují nás.

 Nevím, jak to děláme, ale kdykoli, když se kolem nás objeví rodič s dětmi, veškeré soustředění se upne přímo na nás. A naše kožíšky. Kdybychom uměli příst jako kočky, tak si při drbání spokojen předem. Obzvlášť, když nás drbou děti. To je bájo a úžasné zpestření každého výletu.

 Abyste si nemysleli, že drbání od dospěláků odmítáme. To určitě ne. Jenže děti drbou jinak. Dospělí jsou při drbání obvykle obezřetní, ale děti se na nás po dovolení paničky vrhnou a pořádně nás vydrbou a pomazlí.