Nechce se tomu ani věřit, ale
jsme tu. Konečně jsme se dostali k Padrťským rybníkům. Ani nevíte, kolik
sil mne stálo, abych sem paničku vyvedl.
Často o Padrťských rybnících
mluvila. Jenže zůstávalo jen u mluvení. Většinou vyhrály studánky, vyhlídky a skály.
Však vy víte, kam nás tlapky zanášely. Až nyní, konečně přišly na řadu Padrťské
rybníky. Co na tom, že je to jedno z nejproštěknutějších míst
v Brdech. I taková místa musíme navštívit. A když je to s vidinou
pořádné koupačky, není důvod to odkládat.
Cesty k rybníku vedou různé.
My si vybrali krásnou lesní cestu. Vedla nás nádherným vzrostlým lesem. I když
poněkud děravým. Co chvíli jsme narazili na lesní školku.
Podél cesty byla pořádná škarpa.
Tou tekl mírným proudem potůček. Co chvíli byla přes potůček dřevěná lávka,
složená z několika kůlků. Nic podobného jsem nikde jinde neviděl.
Jak jsem si tak hopkal lesem,
kebulí se mi honily myšlenky na pořádnou koupačku. Strašně moc jsem se těšil.
Famrňák jsem měl celou cestu lehce vzpřímen. Musel nasávat vůni lesa, aby mne
včas upozornil na rybníky.
Dnes to byla očadla, co jako
první zbystřila větší množství potůčků v okolí. Les se před námi pomalu
otevíral a pouštěl na nás více a více slunečních paprsků.
To byla přesně ta chvíle, kdy
jsem věděl, že už jsme skoro v cíli. Famrňák zavětřil a opravdu vodičku
ucítil. Tlapky pomalu ale jistě začaly zrychlovat. Chtěl jsem tam být co
nejdříve. Vím, že když se rychle rozeběhnu, panička mne volá zpět. Když pomalu
zrychluji, drží si se mnou tempo. Proto jsem se držel, co to šlo, abych se
nerozeběhl.
Už mi chyběla poslední zatáčka.
V tu chvíli jsem se neudržel a rozeběhl se kupředu. Už už jsem si byl
jist, že vidím vodičku. Opravdu hodně vodičky. K mému údivu jsem uviděl i
skupinky lidí, jak se trousí všude kolem. Mé vychování velelo jasně.
Rozeběhl jsem se zpět pro
zapomenutou paničku. Začal jsem kolen pobíhat a šťouchal jsem jí čumákem všude,
kam jsem se dostal. Měl jsem takovou radost z vodičky a panička mne
zdržuje. Dělal jsem, co jsem mohl, aby zrychlila.
Nakonec jsme se k vodičce
přeci jen dostali. K mému smutku, sotva jsem se rozeběhl z cesty
k vodě, jsem byl přivolán zpět. Panička mi sdělila, že v Padrťských
rybnících se nevykoupu. To je spravedlnost. Jeden se k nim tak těší. Těší
se na to, že si v nich pořádně zaplave a ono je to zakázané.
Co musím nakonec štěknout je, že
místečko je to opravdu krásné. Všude kam očadlo dohlédne jen voda a les.
Naprostá nádhera.
I ty skupinky lidí mne mile
překvapily. Tak milé lidi jsem dlouho nepotkal. Někteří človíčci mi pořádně
vydrbali kožich, jiní se mnou prohodili pár slov. Se mnou, ne s paničkou.
Já si jen spokojeně vrtěl chvostem a nastavoval ušadla, aby o nic nepřišla.
