Přeskočit na hlavní obsah

Partyzánský bunkr

Na dnešní zastavení, partyzánský bunkr na Třemšíně, jsem se moc těšil. Už jsem věděl, že půjdeme celou cestu lesem. Také jsem věděl, že se cestou budu moci vykoupat v místních potůčkách. Co jsem ovšem na začátku naší cesty nevěděl, bylo, že náš cíl málem nenajdeme.

 Dnes jsem si vykračoval jako velký Frája pouze po cestě. Abych pravdu štěkl, spíše než cesta to byla široká pěšinka pokrytá většími kameny. Moc dobře se mi po ní netlapkalo. Ale ta příroda kolem mne, ta mi špatnou cestičku vynahradila.

 Tlapkali jsme vrostlým lesem, kde se už i malé stromky hlásily o slovo. Mezi kameny rostlo borůvčí. A těch mravenišť co jsme potkali. Jedním slovem bych místo kolem bunkru nazval nádherou.

 Zničehonic se nám kamenitá cesta proměnila v krásnou měkoučkou cestičku pokrytou jehličím. Tady už se mi tlapkalo jedna radost. Vedla hezky napříč kopcem, takže jsme šli skoro po rovince. To se nám v Brdech obvykle nestává.

 Celou cestu jsem se rozhlížel kolem sebe a kochal přírodou. Samozřejmě jsem i v průběhu kochání hledal náš cíl. Jenže se stalo něco, co bych nečekal. Asi jsem se více kochal, než hledal. Nevím.

 Ještě nikdy se mi nestalo, že bych náš cíl minul. Tentokrát to bylo poprvé. Má nepozornost málem zavinila, že by panička našla cíl výlety jako první.  Nebo že bychom jej minuli úplně. To jsem samozřejmě nemohl dopustit.

 Jak jsem se kochal přírodou, přemýšlel nad životem v místech, kudy jsem právě procházel, zrychlil jsem krok. Tlapky mne nesly stále dál a dál a já úplně zapomněl na paničku. Najednou jsem z dálky za sebou uslyšel zavolání. Kolikáté bylo, si raději nechci ani představovat. První ale určitě ne.

 Otočil jsem se a uviděl paničku. Ta musela jít opravdu hodně pomalu, protože vypadala jako trpaslík v dálce. Takhle jí odejít, to se mi naposledy stalo, když jsem byl malý špunt. Od té doby si paničku hlídám.

 Rozeběhl jsem se, co mi tlapy stačily zpět k paničce. To byla rychlost. Za tlapami mi odletovalo jehličí. Uši mí vlály ve větru a jazyk plápolal tak, že jsem se bál, aby mi nenaplácal. Takový to byl fofr.

 Už už jsem byl skoro u paničky. V tu chvíli se vedle pěšinky, po které jsem běžel, objevilo zábradlí. Přední tlapy se zasekly do země, zadní se snažily brzdit. Kebule mi signalizovala, že cestou vpřed jsem toto místečko přešel bez povšimnutí. Jak se to jen mohlo stát, mi ovšem neprozradila.

 Naštěstí se mi povedlo zabrzdit. Panička už tu byla skoro také. Počkal jsem, až ke mně dojde a vypravil se podél zábradlí do malého kopečka.

 Jaké bylo mé překvapení, když jsem uprostřed kopce uviděl kamennou zídku s dřevěnými dveřmi. Že by tu byl sklípek, jaký znám od chaloupek, to se mi nezdálo. Ještě že tu mám paničku, ta umí otevírat dveře a určitě mi ukáže, co se za nimi skrývá.

 A také že ukázala. Za chvilku byla u mne a otevírala dveře. První, kdo za ně vstoupil, jsem byl já. Objevil jsem malý stolek a dvě lavice. A ten chládek, ten se mi líbil ze všeho nejvíc. Lehl jsem si pod stolek a začal odpočívat.

 Při chvilce odpočinku jsem se rozhlížel kolem. Už jsem si byl jist, že jsme opravdu našli cíl našeho výletu. Kolik partyzánů se tu ukrývalo, si raději netroufám odhadnout. Vždyť když si sem lehnu já, je tu obsazeno. Nedokážu si vůbec představit, že by tu byli byť jen dva lidé.

 Vím, že byla jiná doba.  Když na to přijde, i já jsem skladný a stačí mi málo, ale to jen na chvilku. Sám bych tu žít nechtěl, to by mi bylo smutno. Ale prostor je to tak malinký, že si nedokážu představit, že tu žije někdo se mnou. Až se sem jednou přijdete podívat, jsem si jist, že i vy budete překvapeni, jak je takový partyzánský bunkr malinký.