Smyslov je nádherný rybník s čistou
vodičkou nedaleko Tchořovic. Sotva jsme jej se ségruší zahlédli, hned jsme do
něj museli hupsnout. Nevím, zda za naší potřebou stála potřeba užít si vodičku,
nebo jen zvyk, že žádný rybník nemůžeme obejít.
Cesty k rybníku vedou mezi
poli. To se nám to běhá. Tlapka střídá tlapku a najednou jste u rybníka. Ani
nevíte, jak jste se k němu dostali. Občas vám zkříží cestu zajoch, občas
srnka. První zajoch, co mi vyběhl těsně před famfrňákem, mne vylekal. Vůbec
jsem to nečekal. O několik kroků dále jsme potkali srnku. Baštila na remízku a
naše přítomnost jí byla úplně u zrcátka.
Přestože o nás věděla, nenechala
se v baštění rušit a v klídku si baštila dál. Tomu se tedy říká
respekt z predátora. Asi jsme jí byli sympatičtí, možná jen věděla, že
jsem moc hrdý Frája na to, abych se hnal za srnkou. Kdo ví.
Stále jsme si tlapkali cestou
necestou a rozhlíželi se po okolí. Krásná cesta se změnila v měkoučkou,
trávou lehce zarostlou cestu. Okolo nás rostla vysoká tráva, ve které se
schovávaly balvany. Konečně jsme byli na místě, kde se můžeme pořádně
proběhnout.
Zem pod tlapami nám příjemně
čvachtala a občas i nějaká vodička lítala za tlapami. To byla legranda. Ve
chvíli, kdy jsme se ségruší zjistili, že naše bříška zkrášluje bahýnko, začali
jsme po sobě skákat a blbnout. Až nyní to bylo opravdové bájo.
Když jsme se ségruší dostatečně
vyblbli, šli jsme se ještě porozhlédnout po okolí. Místečko, na kterém jsme
blbli, bylo tak zvláštní, že za průzkum rozhodně stálo. Dlouho jsme nebyli na
místě plném trávy, na kterém se majestátně tyčí statné rostliny. Rostliny tak
statné, že schovávají balvany za sebou.
Běhali jsme si přírodní památkou Smyslov a užívaly si její
nádhery. Zničehonic se před námi objevil rybník. Sotva jsem jej zmerčil, tlapky
se začaly předhánět v tom, která z nich bude ve vodičce první. Tělo
se nad tlapami vlnilo a ušadla mi plápolala ve větru. Už už jsem byl na hrázi.
Zadní tlapy se odrazily od země a já si letěl vstříc vodě. To bylo žblunknutí.
Najednou se ozval strašný rachot.
Přes trávu na hrázi jsem přehlédl hejno kachen, které si spokojeně plavaly na
hladině rybníka. Ve chvíli, kdy jsem mezi ně dopadl, začaly leknutím mávat
křídly. V mžiku se vznášely k mrakům. Neměl jsem v plánu nikoho
takto vylekat.
Chvilku po mně byla ve vodě i
ségruše. Pomalu ale jistě se z nás stávali opět černí psi. Bahýnko, které
jsme měli na sobě, plavalo všude kolem nás.
Když jsme byli opět čistí, z posledních
sil jsme začali blbnout. Těžko jsme se dostávali z vody na břeh. Lehko se
nám skákalo ze břehu do vodičky. Chvilku jsme jen tak plavali, chvilku pobíhali
vodou.
Toto zastavení jsme si opravdu
užili. Rybník je tak velký, že jsme v něm nechali poslední zbytky sil.
Okolí rybníka je samé překvapení. Ať již překvapují místní kámoši nebo květiny,
co se tyčí všude kolem cest a schovávají balvany. Toto místečko opravdu stojí
za to. Doufám, že se sem opět jednou vrátíme.
