Přeskočit na hlavní obsah

Roubenka, Brdy

Brdy jsou opravdu pohádkové místo. Dvojnásob to platí o blízkém okolí Třemšína. O říčce Vlčavě, kde by mohl vzniknout další večerníček z mechu a kapradí, jsem vám nedávno vyprávěl. Stejně tak jsem vám nedávno vyprávěl o Čertově vřetenu. Dnes vám povyprávím o pohádkové roubence nedaleko.

 

Od výše zmíněných bodů vede k roubence krásná asfaltová cesta. Krásnější než pro mne určitě bude pro rodiny s kočárky a pro cyklisty, ale i mne se líbila. Obrousil jsem si drápky a do tlapek mne netlačil štěrk.

 

To si takhle tlapkáte cestou necestou a Čertovo vřeteno necháte za chvostem. Jdete krásným lesem. Místy vzrostlým, místy hustým díky novým mladým stromkům. Všude je spousta cestiček a pěšinek od místních kámošů. Škoda jen, že většina z nich vede do hustého lesa. A tam jak už moc dobře víte, nesmím.

 

Tlapkal jsem si proto po asfaltové cestě. Rozhlížel se kolem sebe, užíval si zpěv ptáků a jen tak bloumal. Přemýšlel jsem nad tím, kdo tu asi bydlí a kdo mi zpívá do kroku, když tu sem mezi stromy zahlédl něco, co mi sem nezapadalo.

 

Z dálky jsem nevěděl co mne tak přitahuje. Přidal jsem do kroku a vyklusával si k záhadnému místečku. To víte, musí tam být první a pořádně si místečko očíhnout.

 

Co mne tak přitahovalo, byl křížek mezi stromky. Úplně mezi ně zapadl. Být trošku nepozornější, možná ho i minu. To by byla škoda. Křížek je krásně udržovaný a dokonce i s věnováním. Je věnován Josefu Milcovi. Kdo to byl, mi ani ptáčci nad hlavou nevycvrlikali. Co vím ale s jistotou je, že to byl určitě někdo, kdo si zastavení a malou vzpomínku zaslouží. Kdyby tomu tak nebylo, určitě by mu nikdo křížek nestavěl.

 

Když jsem měl křížek prohlédnutý, pokračoval jsem dále, přímo za famfrňákem. Cesta mi ubíhala pod tlapami a les kolem mne se pomalu měnil. Byl čím dál tím méně hustý a bylo vidět čím dál tím dále. Les se pomalu začal rozestupovat a já uviděl něco, co vypadalo jako perníková chaloupka.

 

Les kolem chaloupky se rozestupoval a já uviděl, že chaloupka stojí na rozcestí. To byl nádherný pohled. Vnímal jsem pouze rozcestí, chaloupku a les. Místo, které vybízí k odpočinku a posezení. Je vidět, že i na toto se myslelo, protože před chaloupkou takové posezení je.

 

Zavrtěl jsem chvostem paničce a vydal se k chaloupce. Několikrát jsem chaloupku oběhl, důkladně očmuchal a zjistil, že není perníková. V tu chvíli jsem si byl naprosto jist, že nejsem v pohádce. Toto zjištění mne tak uklidnilo, že jsem si lehl vedle vchodu a spokojeně odpočíval.