Cesta k rozhledně vede podél
nádherného vzrostlého lesa. Pod stromy je borůvčí a příjemný chládek. To se to
tlapká jedna báseň. Těsně u cesty vyrůstá spousta malých stromků. Je jich tu
tolik, že to ani nespočítám. A těch vzkazů co na nich je. Je znát, že tuto
rozhlednu navštěvuje hodně kámošů.
Polní cesta je krásně měkoučká a
určitě tu jezdí i hodně cyklistů. Přeci jen, pro pěší tuláčky je to místo
trošku odlehlé. Autem se sice dá dojet skoro až k rozhledně, ale parkovat
na polních cestách by se nemělo. Tedy alespoň to panička říká.
Jeden si tu tlapká, cestou
necestou, lesem nelesem a rozhlíží se po okolí. Na polích roste všechno možné.
I ze země je vidět celkem daleko. Kousek za rozhlednou se vejde do lesa a to je
hned jiná procházka.
Lesní cesta je poseta loužemi. To
mám moc rád. Když je teplo, je i maskování potřeba. A panička? Ta už si zvykla.
Musí být hodně překvapená, když si spolu vykračujeme domů a já jsem čistý.
Za lesem jsou další a další pole
a je vidět na malý rybníček. Myslel jsem, že se půjdeme vykoupat, ale zašli
jsme zpět do lesa a koukali, zda už někde nevyčuhují hříbky. Prý už by měly
růst. Žádného jsem nenašel a panička také ne. Ani o prašivku jsme nezavadili.
Snad příště.
Jako na každé rozhledně jsem
paničce dovolil vystoupat do výšin a strategicky jsem hlídal, aby jí nikdo
nerušil. Přeci jen, 45 schodů vzhůru je 45 schodů. Ne, že bych schody neměl
rád, ale když nemusím, raději se jim vyhnu. Také nemusím být všude.
Někdy si říkám, že bych přeci jen
nějakou rozhlednu zdolal. Na místě si to vždy rozmyslím. Já mám raději
vyhlídková místa. Tam s sebou můžu plácnout, kde se mi zlíbí, a kochat se
vyhlídkou. Jenže rozhlednu, ze které bych viděl i já, jsem zatím nenavštívil. I
proto se nahoru neženu.