Přeskočit na hlavní obsah

Rybník Radov

 

 Rybník Radov je jako stvořený pro vodní radovánky a dostatečně velký k pořádné procházce. Aby se vám pořádně motaly tlapky, je třeba spojit obojí dohromady. To pak doma padnete za vlast, ani nevíte jak.

 Nemyslete si, že nevím, o čem štěkám. Jako velký vodomil jsem si návštěvu rybníka pořádně užil. O následné procházce nemluvě. Kdo to má k Radovu daleko, může stejně jako my zaparkovat u nedaleké hlavní silnice na parkovišťátku.

 Cesta z parkovišťátka byla nejdříve kamenitá. Jen co se změnila na pěknou, trošku prašnou polní cestu, začal jsem si toulání užívat. Na jedné straně cesty je lesík, na druhé pole. Skvělá kombinace. Do pole vím, že nesmím, takže místečko na zkoumání je zřejmé hned, co se ocitneme na cestě.

 Rozeběhnul jsem se do lesíka, co mi tlapky stačily. Vysoké stromy mi poskytly stín a křoví, kterého je tu dostatek, místečko ke zkoumání místního obyvatelstva. Že opodál žijí zajoši a srnky, to již vím, ale kdo žije v těchto místech, je mi záhadou.

 Záhadu jsem objasnil ve chvilce, kdy jsem pořádně provětral famrňák. Ten mi kromě zajochů žádného kámoše nenavětřil. Co mi ovšem navětřil, byl blízký rybník. Kde je rybník, tam je život. Rozhodl jsem se proto vyrazit směr rybník. Místní kámoše mohu přeci hledat i za pochodu vpřed.

 Jen co jsme došli na hráz, potkali jsme malou skupinku dětí. Některé se bály, ale většina si mne chtěla pohladit. To mi přišlo vhod. Již dlouho mi nikdo kožíšek pořádně nepodrbal.

 Jak mne děti drbaly, mručel jsem si radostí. Chvostem jsem musel vrtět opatrně, abych děti za odměnu nevyšupal. To smím na Velikonoce, ale ty již letos byly.

 Za chvilku musely děti vyrazit a já se mohl vrhnout do vodičky. Jelikož jsme byli na nejhlubším místě rybníka, musel jsem jít do vodičky opatrně. To mi sice není podobné, ale nestává se moc často, že bych šel do vody v místě, kde se rybník vypouští.

 Ani pomalý vstup do rybníka mi nebránil pořádně si zaplavat. Plaval jsem si podél cesty. Co chvíli jsem vyskočil ven a pořádně osprchoval paničku. Na to se nesmí zapomenout. Vždyť i panička musí z mých vodních radovánek něco mít.

 Chvilkami se mi plavat nechtělo. To jsem běžel po cestě a očmuchával vše, co můj famfrňáček zaujalo. Chvilku jsem pobíhal lesem, chvilku po cestě. I panička do lesa zavítala. Neustále si koukala pod nohy a mluvila o houbách. Když zjistila, že nic nenajde, vrátili jsme se k rybníku.

 Z lesa jsme se vynořili na správném místě. Kousek před námi byla cesta, která nás zavedla k dřevěnému domečku. Tady jsme začali pořádně blbnout. Panička říkala, že by klidně hupsla do vody za mnou. To by byla věčná škoda. Kdo by mi házel klacíky?