Vitanovy, velký rybník schovaný
v lese u Tchořovic. Plný krásně čisté vodičky. Takové rybníky máme se
ségruší rádi.
Opět jsme si tlapkali cestou
necestou, lesem nelesem, přímo za famrňáky. Za tlapami se nám jen prášilo. Se
ségruší jsme měli blbnoucí náladu. Jakpak by také ne. Je krásně a touláme se
lesem. K tomu nám do kroku svítí sluníčko a ptáčci zpívají. Co více si přát?
Les před námi začal pomaličku
ztrácet na hustotě. Bylo vidět dál a dál. Můj famrňák větřil vodu, ale stále jí
neviděl. Se ségruší jsme si pobíhali a občas přinesli paničce šišku.
Najednou zničehonic jsme ho
uviděli. Byl přímo před námi v celé své kráse. Na hladině se odrážely
stromy, které ho ukrývaly. O kousek dál bylo vidět mraky, které pluly po
obloze. Neskutečná nádhera uprostřed lesa.
Byl jsem tak překvapený, že mi i
šiška co jsem nesl ve stejkárně vypadla. Podíval jsem se na ségruši a ani
mrknout jsem nemusel. V mžiku se tlapy daly do pohybu a my vyrazili
kupředu. Tlapa míjela tlapu, chvost mi pomáhal udržovat směr a ušadla mi plápolala
ve větru, div mi nenafackovala.
Konečně jsem tam byl. Stál jsem
po kotníky ve vodě a vrtěl si chvostem. Blbnoucí nálada nás se ségruší
neopouštěla.
Les jsme vyměnili za rybník. Za rybník
krásně mělký, jako stvořený na blbnutí. Občas zakopnete o kámen a v mžiku
máte kebuli pod vodou. V tu chvíli se zvednete. Pokud máte čas, stihnete
se oklepat.
Jenže tady je tak krásně, že není
čas na zbytečné oklepávání. Když se vydáte dále do rybníka, cítíte, jak pod
vámi plavou rybičky. Kdo to nezažil, neví, o co přichází. Ani neví, jak to
šimrá. Čím více nás rybky šimraly, tím více jsme blbli.
Když už se šimrání nedalo
vydržet, vrátili jsme se zpět ke břehu a blbli u paničky. Ta měla radost. Vodní
sprchu vystřídala bahenní. Protože jsme
hodní parťáci, nechtěli jsme, aby byla panička od bahna. Vydali jsme se proto
zpět k rybičkám, nabrali do kožichu vodu a paničku pořádně vysprchovali.
A panička? Ta se na nás moc
nezlobila. Jen nám začala házet do vody šišky. S těmi si hrajeme raději
než s klacíky. Svádíme o ně se ségruší urputnější boj a vždy se tak
unavíme, že máme co dělat, abychom došli dom.
Vitanovy jsme opouštěli
s těžkým srdíčkem. Objevili jsme kousek ráje na zemi. Ani jsme si ho
nestačili pořádně užít a už jsme vyráželi k domovu. Snad příště budeme mít
to štěstí a strávíme tu více času. Třeba i s míčky. Kdo ví.
