Přeskočit na hlavní obsah

Skála Marie Terezie



 Ke skále Marie Terezie nás zavedla krásná lesní cesta. Cesta, na kterou navazuje nespočet dalších cest a pěšinek. Nemyslete si, že to jsou ledajaké cesty a pěšinky. Po deštích, kterých bylo v minulých dnech opravdu dostatek, jsou plné louží a loužiček. Krásných bahnitých loužiček, které já mám tak rád.

 Radostně jsem si jen tak pobíhal lesem, převážně po cestě. Nebylo kam spěchat. Nad kebulí mi občas zasvítilo sluníčko, ptáčci zpívali a panička se mnou držela krok. V duchu jsem si štěkal, jak je tu nádherně.

 Co chvilku jsem hodil očadlem do lesa, zda neuvidím nějakého kámoše. Mezi stromy by se mi neschoval. Jsou tu tak vysoké, že je vidět hluboko do lesa.

 Kámoše jsem žádného neviděl. Co však přitahovalo můj pohled, byly všudypřítomné potůčky. Kde netekly potůčky vody, byly cesty plné kaluží. Všude, kam očadlo dohlédne, je nějaká vodička. Je jí tu tolik, že nevím, kterou si vybrat k osvěžení. O koupeli nemluvě.

 Za chvilku jsme se dostali na křižovatku. Vydal jsem se dále za famfrňákem. Dobře jsem udělal. Než si panička stihla křižovatku vyfotit, šel jsem prozkoumat starou lesní cestu, co vedla opodál.

 Zatímco my jsme šli po asfaltce, tato cesta byla krásně měkoučká. Místy byla tak měkoučká, že jsem v ní byl po kotníky. Kousek přede mnou byla loužička, tak akorát na mé tělíčko. Od chvíle, co jsem tuto cestu uviděl, bylo mi jasné, že je to přesně to, co hledám.

 Všude kolem tečou potůčky vody. Vody průzračně čisté. Potkali jsme spoustu podobných lesních cest, jenže louže, které se na nich vytvořily, by poskytly lázeň maximálně kokrovi. Zato tato cesta byla to pravé ořechové. Nejen, že na ní bylo nepřeberné množství malých loužiček. O kousek dále, hlouběji do lesa, se již pyšnila pořádnými loužemi. Než ke mně panička došla, už jsem si v jedné z nich lebedil.

  Když mne panička uviděla, zavrtěl jsem si chvostem. Zase jsem jí dostal. Protočila panenky a začala se smát. Co také jiného mohla dělat. Přeci se nebude zlobit. Moc dobře ví, že bahenní koupel je zdravá na srst.

 Když jsem byl dostatečně vylázněn a důkladně zamaskován, vyrazili jsme dále. Spokojeně jsem si vrtěl chvostem a rozhlížel se na všechny strany. Netrvalo dlouho a očadla zmerčila skálu vedle cesty.

 Bylo to hodně zvláštní. Celou cestu si tlapkám lesem a vidím potůčky a majestátní stromy. Nyní se místo potůčků pod majestátními stromy ukrývá skála. Skála, která není nikterak vysoká. Na první pohled zaujme pouze tím, že je první skálou, kterou jsme tentokrát potkali.

 Vím, že by se tam chodit nemělo. Ale poručte si. Navíc nyní jsem důkladně maskován. Jediný kdo mne uvidí, je panička. Ta mne sledovat musí. Co kdybych jí chtěl vyštěknout ještě nějakou lotrovinu?

 Vydal jsem se na průzkum skály. Proběhl jsem borůvčím s famfrňákem v pohotovosti. Kolem skály je tolik křoví, že bychom tu mohli narazit na místního kámoše.

 Žádného kámoše ani místního obyvatele můj famfrňák nezaznamenal. Několikrát jsem skalku oběhl a vrátil se zpět na cestu. Musím štěknout, že jsem byl hodně překvapen.

 Za skálou Marie Terezie jsem uviděl, že je podél cesty spousta skal a skalek. Podle mapy všechny beze jména. Přitom mně se líbí mnohem více, než skála Marie Terezie.

 Tyto skály mají spoustu dalších plusů. Jednoznačně ten největší je, že se po nich dá pobíhat. Některé se dají obíhat, některé jsou jako schody. Některé se jen majestátně tyčí u cesty. Kdybych se měl rozhodnout, zda se jednou vrátím zpět ke skále Marie Terezie, nebo se půjdu podívat na skály beze jména, určitě vyhrají ty bezejmenné.