Znám ukrytou studánku, kde hluboký je les. To byla první myšlenka, co mne napadla, když jsem ji objevil. Byla ukrytá v lese, kousek od cesty. Nebýt pěšinky, úplně bych ji minul. O kom je řeč? Přeci o studánce U Roubenky.
O roubence ukryté v lesích
jsem vám vyprávěl včera. Dnešní zastavení je kousek od ní. Když víte, kde
studánka je, vidíte i pěšinku, po které se k ní dostanete od roubenky.
Vůbec netuším, jak se mi to mohlo
stát. Možná to bylo chaloupkou jako z pohádky, o které jsem si myslel, že
je perníková. Ta myšlenka mne natolik pohltila, že jsem přestal sledovat
pěšinky kolem cesty a šel jsem přímo za famfrňákem. Věřte mi, to byla chyba.
Tak velká chyba, že už jí snad nebudu opakovat.
Pěšinka, která vede ke studánce,
je krásně vidět. Jenže pouze v případě, že koukáte kolem sebe a
nesoustředíte se pouze na chaloupku před vámi. A jak vybízí k prozkoumání.
Ke všemu když jste pozorným člobrdou, uvidíte stříšku studánky od cesty.
Nevím, zda to panička udělala
schválně nebo omylem, ale pěšinku přešla též. Asi si také chtěla odpočinout.
Ani nevíte, jak moc jsem rád, že jsme se vraceli stejnou cestou, odkud jsme
přišli a ke studánce se tak vrátili.
Studánku ukrývají jehličnaté
stromky a tráva. Jen kousek stříšky je vidět až k cestě. Kolem studánky je
zem pokrytá jehličím. Tak krásně se tu tlapká. Voda ze studánky vytéká
klikatícím se potůčkem jehličnatým lesem. A jak chladí. To je bájo.
Však mne již dobře znáte. Jakmile
vidím vodičku, hned jsem v ní. Nejinak tomu bylo zde. Vodička byla
studená, ale krásně čistá. To bylo pokoupáníčko. Samozřejmě jsem se smočil
kousek pod studánkou tak, aby zčeřená voda odtekla a nenatekla do studánky.
Nakonec mi to nedalo a po koupeli
jsem se musel porozhlédnout kolem. Než se panička nadála, odložil jsem rozum a
běhal mezi stromky slalom jako o závod. To byla psina. Musel jsem ze sebe
dostat všechnu tu radost, co se ve mně nahromadila, když jsem studánku objevil.
