Konečně na Třemšíně. Ne a ne se
na něj dostat. Tentokrát nám to vyšlo. O zajímavých místech na jeho úpatí
jsme již několikrát vyprávěli, ale na vrchol jsme se dostali až nyní. Byla to
opravdu dřina. Ta ovšem začala až nad Třemšínskou boudou.
Výstup k Třemšínské boudě
byl velká legrace. Pobíhal jsem si vzrostlým lesem, místy po bříško
v borůvčí, místy po cestičkách. Cestu jsem si naprosto užíval. Do těchto
míst jsem stoupal již několikrát, pokaždé jinou cestou. Ale nad boudu jsem se s paničkou
vypravil až nyní.
Tentokrát vybírala cestu panička.
K mému potěšení vybrala starou lesní cestu, dnes již skoro neznatelnou
s tím, že po ní půjdeme jen kousíček a napojíme se na žlutou turistickou
trasu.
Pěšinka byla porostlá vysokou
trávou. Chvilkami mi koukal pouze hřbet. Musel jsem si pobíhat s kebulí
hodně zdviženou, jinak bych na pěšinku neviděl.
Cesta porostlá trávou se po
chvilce začala pomalu měnit. Tráva již nebyla tak hustá a vysoká jako na
začátku. Postupně se vytrácela a místo ní jsme se ocitli ve vysokém borůvčí.
Terén se pomalu zvedal. Tlapkal jsem si opatrně vzhůru, kebuli stále vztyčenou.
Na větření jsem vůbec nemyslel. Soustředil jsem se pouze na to, kam šlapu.
Za chvíli nebylo po cestě
v borůvčí ani památky. Už jsme byli pouze ve vysokém borůvčí a šli směrem
ke žluté značce, která se zdála být kousek před námi. Jenže kousek před námi
začal být nekonečný. Borůvčí začalo skrývat kameny, takže jsme každou chvilku
zakopli. K tomu jsme stále stoupali. Chvilkami jsem si říkal, že jsme měli
jít asfaltové cestě, kterou jsme u Třemšínské boudy překročili.
Konečně jsme se dostali na
pěšinku označenou žlutou turistickou značkou. Po nohami jsme měli měkoučkou
cestu posypanou jehličím. Podél rostly stromky, místy vysoké, místy nízké.
Borůvčí bylo čím dál tím nižší a již pouze vedle pěšinky. To jsme si oddychli.
Vydali jsme se svižnějším tempem
k našemu cíli. Vrchol Třemšín se zdál být tak blízko. Jenže zdání někdy
klame. Ne, že by vrchol byl moc daleko, ale čekal nás úsek, se kterým jsme
nepočítali.
Už jsem se viděl na vrcholu.
Stromky pomalu ustupovali a já si myslel, že za nimi je náš cíl. Moc jsem se
nemýlil, opravdu tam byl. Jenže k němu bylo třeba pokořit ještě jedno malé
stoupání.
Jakmile jsem došel za poslední
stromek podél pěšinky, uviděl jsem něco, co mi vyrazilo dech. Přede mnou se
tyčil sráz plný kamení. Na jediném stromě poblíž byla cedule upozorňující na
nebezpečí. Přesně tudy jsme měli s paničkou vystoupat k našemu cíli.
Koukli jsme na sebe a bylo nám
jasné, že budeme pokračovat. Druhou možností bylo, sestoupat pomalu borůvčím a
kamením zpět k Třemšínské boudě a jít po asfaltové cestě. Tato varianta
také moc bezpečná nebyla.
Panička dala do batohu vše, co
měla v ruce, a mohlo se začít stoupat. Prvotní obavy vystřídalo nadšení.
Pro mě nebylo moc složité vyhopsat nahoru. Dokonce se mi místo zalíbilo tak, že
jsem lítal nahoru a dolů, jako bych šel po normální pěšince.
Zato panička. Na tu byl krásný
pohled. Netvářila se vůbec mile a z posledních sil funěla po čtyřech do
kopce. Asi se jí moc dobře nešlo. Je pravda, že kameny se vrtěly pod tlapami i
mně, ale svou nervozitu jsem nedal najevo.
Za chvilku jsme byli oba na
vrcholku. První co nás přivítalo, byly hradby zříceniny hradu Třemšín. Lehl
jsem si na pěšinku před nimi, panička si sedla vedle mne a odpočívali jsme.
Byli jsme tu sami, na vyhlídce, která není ani v mapách zapsaná. A jaký je
z ní výhled.
Když jsme si dostatečně
odpočinuli, vydali jsme se k našemu cíli. Vrchol již byl blízko, stejně
jako zřícenina hradu. Ono je vlastně obojí na jednom místě. Cestou jsme potkali
ještě několik míst, ze kterých byl krásný výhled.
Z některých míst bylo vidět na
celé Mladosmolivecko, včetně větrné elektrárny v Dožicích. Z druhé
strany kopce byla vyhlídka na Brdy a místní lesy.
Prošli jsme celý vrchol Třemšín.
Očmuchal jsem všechna zákoutí, co jsem našel a prohlédl si zbytky hradeb.
Krkolomnou cestu jsme nechali za zády. Ještě jednou jsme se rozhlédli po okolí
a unavení vyrazili k domovu. Tentokrát již po upravené asfaltové cestě.
