Přeskočit na hlavní obsah

Třemšínská bouda

 Když se vydáte na Třemšín, můžete jít po asfaltové cestě. To sice není úplně pro mne, já si raději pobíhám po cestičkách, které jí občas zkříží, ale pro cyklisty a tuláčky s kočárky je to nejlepší cesta k vrcholu. Navíc podél ní naleznou několik zajímavých zastavení. Třeba Třemšínskou boudu, původně kapli, poté útulnu a nyní boudu, která poskytuje úkryt před deštěm.

 Samozřejmě se nejedná o ledajakou boudu.  Je to čistá a udržovaná bouda, ve které zůstala stěna, která připomíná původní kapli. Vedle boudy je lavička, na které můžete posedět. Tam jsme s paničkou potkali skupinku tuláčků, se kterými jsme posvačili a kteří mi po sváče pořádně vydrbali kožich.

 Málem bych zapomněl zmínit kříž, který se majestátně tyčí opodál. Stojí pod vysokými stromy vedle posezení. Celé okolí boudy vyzývá k odpočinku. Ten jsem si tu dopřál a mohl jít zkoumat okolí.

 Po svačince jsem chvilku běhal kolem boudy. To bylo radosti. Pod tlapami mi šustilo listí. Co chvíli jsem objevil borůvčí a haldu kamení. Běhal jsem si pod vysokými stromy a obdivoval, jak tu chaos má svůj vlastní řád. Vím, zní to zvláštně, ale až se tu zastavíte, sami uvidíte a snad mi dáte zapravdu.

 Když jsem měl okolí boudy prozkoumané, měl jsem na výběr z několika cestiček. Nebyl bych to já kdybych, kdybych si nevybral tu jedinou, co je prvním okem sotva znatelná a nevydal se po ní. Ocáskem jsem zamával kámošům, se kterými jsme posvačili, a vydal se vstříc průzkumu okolí.

 Pěšinka nás vedla vysokým borůvčím. Jak jsem si pobíhal, příjemně mne šimralo po bříšku. Panička mne pomalu následovala. Ta moc velkou radost z pěšinky neměla. Borůvčí měla po kolena, a co chvíli zakopla. Z toho jsem si moc velkou hlavu nedělal. Já měl alespoň spoustu času na zkoumání.

 Borůvčí pomalu řídlo a bylo čím dál nižší. Přede mnou se začal rozprostírat mech, který ukrýval malé skály. Některé byly po kolena, některé o trošku vyšší než já. Pobíhal jsem si mezi nimi. Na některé jsem vyskočil a rozhlížel se kolem.

 Jak jsem se rozhlížel po okolí, napadla mne myšlenka, že by se tu dobře hrálo na schovku. Panička už byla skoro u mě a bylo na čase to prubnout. Rozeběhl jsem se směrem k ní a hupsnul za skalku. Počkal jsem, až mne obejde a vybafnul jsem jí za zády. Ani nevíte, jak se lekla.

 Prvním leknutím se do mě vlila nová energie. Za každou skalkou co jsem potkal, jsem se musel schovat a posléze vybafnout na paničku. Konečně se začala smát. Z pochodu v borůvčí jsem měl špatný pocit, ten mne však nyní přešel.

 Nakonec jsem objevil skvělou skrýš. Byla to vyšší dlouhá skála, která se stáčela do oblouku. Uvnitř byl ďolík, do kterého jsem se vmáčkl a čekal, až panička přijde blíže. K mému překvapení stále nešla. Začal jsem být nervózní. Přece by mne tu nenechala.

 Nervózně jsem se začal otáčet a najednou, zničehonic jsem uslyšel tiché baf. Málem jsem vyletěl z kůže. V mžiku jsem byl na všech čtyřech a koukal, co se děje. Za mnou stála panička a začala se smát. Já se k ní musel přidat.

 Tak moc jsem se soustředil na to, jak na paničku vybafnu, že mne ani ve snu nenapadlo, že by to tentokrát mohlo být naopak. Panička musela sledovat, kam jdu. Potichoučku obešla skalku a najednou byla za mnou.

 Jak jsme se smáli, panička si ke mne sedla a chvilku jsme odpočívali. Rozhlíželi jsme se po okolí a zjistili, že toto místečko nejspíš už nikdy nenajdeme. Je krásně skryté před zraky tuláků a najít jej, to je pouze náhoda.