Pobíháte si nádherným vzrostlým
lesem a štěkáte si, jak je tu nádherně. Cesta vám utíká pod tlapami a vy si
prohlížíte to, co v běžných lesích nevidíte. Skoro nedotčenou přírodu,
která si sama zkouší poradit. A jde jí to, ne že ne.
Je tu pár míst, kde je vidět, že
zasáhla ruka člověka, ale v tomto kousku lesa opravdu minimálně. Stromy si
leží popadané po sobě tak, jak je shodil vítr. Jsou porostlé mechy a choroši.
Jejich kmeny již nejsou tvrdé. Jsou měkké, nasáklé vodou. I při menším tlaku
cítíte, jak se rozpadají.
Lidí sem moc nechodí. I když …
Kousek nad námi je vrchol a zřícenina hradu Třemšín. Tolik lidí jsem nepotkal
v celých Brdech, jako právě na Třemšíně. Ale zde, o několik metrů níže,
kam se tlapká po lesní pěšině, tady opravdu moc lidí není.
Rozhlédl jsem se na obě strany a
vyrazil vstříc konečné části našeho výletu. Opět jsem si začal tlapkat, tentokrát
už jako velký rozvážný Frája. Zničehonic se předemnou objevily tři dřevěné
kříže. Stály si jen tak u cesty. Musel jsem u nich zastavit a prohlédnout si
je. Tady bych kříže nečekal.
Proč tu jsou, nevím. Žádné
povídání tu o nich není, takže ani panička mi toto tajemství neobjasnila. Možná
je to tak dobře. Brdy skrývají svá tajemství a ne vždy jsou veselá.