Přeskočit na hlavní obsah

Vyhlídka v CHKO Brdy

 

 To si takhle tlapkáte Brdy v místech, kde jste byli naposledy před dvěma roky. Na některých místech změnu nepoznáte. Některá místa však prošla velkou proměnou.

 Kůrovec je všude. Ani Brdům se nevyhnul. Uprostřed kopců je to velká škoda. V místech, kde jsem před dvěma roky potkal srnky, dnes nikdo nebydlí. Nemá kde. Z hustého vzrostlého lesa v tomto místě nezbylo skoro nic.

 Opodál je to trošku jiné. Z hustého vzrostlého lesa sice moc nezbylo, ale díky kůrovci zde vznikla nádherná vyhlídková místa. Musím štěknout, že je to na místech, kde se kopce začínají lámat. V místech, kde by se jeden pes bál jít dolů.

 Nejsem sice žádný bojsa, ale ze srázu po kamenité stráni opravdu nerad chodím. Naštěstí jsme mohli zůstat nahoře. Toto místečko neobjevil jako první můj famfrňák. Jsem si jist, že to byl stejný dobrodruh, jako jsme my.

 Chvilku jsem tlapkal lesem plným cest. Stromy kolem nás byly vzrostlé, jen místy byly taková malá špuňťata. Nebyly mi ani po kolena. Byly jen o mrňousek vyšší než okolní borůvčí.

 Hlavní cesta byla krásně měkoučká. Procházela si lesem a na ní navazovala spousta lesních cest. Nebyly to ledajaké cesty. Hodně jich poznamenala těžba z posledních měsíců a deštivé počasí posledních dní. Každou chvilku jsem narazil na louži. Někdy velkou, občas malou.

 Nevěděl jsem, kam skočit dříve. Jestli mám jít pod stromy, co na místě zbyly a hledat místní kámoše, nebo jen tak ochutnávat vodičku z jedné louže po druhé. A co teprve taková koupačka v jedné z velkých louží? Na tu samozřejmě nesmím zapomenout.

 Rozhodl jsem se vzít louže útokem a ještě se při tom rozhlížet po okolí. Běhal jsem z louže do louže, občas zaběhl pod strom, co v místě zůstal. Nad hlavami mi zpívali ptáčci, kolem mne sem tam proletěl motýl.

 Jak jsem si takhle pobíhal a blbnul, začal se les přede mnou pomalu otevírat. Ani jsem se nenadál a koukal jsem do dálky. Do dálky tak daleké, že jsem ani nepoznal, kam koukám. Viděl jsem spousty polí a lesů. Mezi nimi se občas objevila louka.

 Nejdříve jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Když mne pohladila panička, bylo mi jasné, že jsem vzhůru. Opravdu jsem stál na místě, ze kterého jsem měl svět jako na tlapce.

 Kousek ode mne ležela lavička. Nízká dřevěná lavička, která sváděla k posezení. Vydal jsem se k ní a ulehl vedle. Doufal jsem, že panička se posadí ke mně a budeme se chvilku kochat. Tohle místečko si zaslouží malé zastavení. Jeden se tu cítí, jako by se čas zastavil.