Přeskočit na hlavní obsah

Čákova vyhlídka



 V místech, kde vysoký les střídá nízký a borůvčí střídá kapradí, se mi tlapká jedna radost. Nad kebulí se mi tyčí majestátní stromy a do tlapkání mi pějí ptáčci. Občas sejdu z cesty, abych se podíval na mraveniště.

 Když si takhle tlapkám po krásné lesní cestě v bavě cihel, to si teprve výlet užívám. Na tuto cestu navazuje spousta pěšinek, které vedou do vysokého borůvčí. Občas narazím na mraveniště, jindy na buližník. Občas jen na malou kamennou skalku.

 Dnes jsem si spokojeně tlapkal na místa, kam mne tlapky zanesly. Chvilku po cestě, chvilku po pěšince. Když se cihlová cesta začala měnit a byla čím dál tím více kamenitá, zvedl se famfrňák a větřil zajímavý cíl.

 Cesta se stále měnila. Z cihlové cesty již nezbylo vůbec nic. Tlapkal jsem si po lesní cestě plné louží a jehličí. Občas na ní ležel kamínek.

 Vysoký hluboký les, kterým jsem si celou dobu tlapkal, se pomalu měnil. Začal řídnout a než jsem se nadál, stál jsem na planině. Z pěkné pěšinky co mne sem zavedla, také moc nezbylo. Všude kolem byly malé bílé kameny. A mezi nimi sotva znatelná cestička.

 Rozeběhl jsem se na místo, kde končil kopec, na kterém jsem stál. Sotva jsem tam doběhl, očadla se mi rozzářila radostí. Přede mnou nebylo skoro nic. Jen vrcholky několika mála stromů. Za nimi se naskýtal pohled do dálky.

 Když jsem se vynadíval do sytosti, otočil jsem se za sebe a uviděl meteoradar. U toho jsem byl s člobrdicí a ségruší nedávno. Ne, že by se mi u něj nelíbilo, ale dvakrát během několika dní nepůjdu zkoumat jedno místo. Rozhlížel jsem se proto dál kolem, zda nezmerčím nějakou zajímavou pěšinku.

 Netrvalo to dlouho a můj famfrňák mne nasměroval na pěšinku vedoucí z kopce dolů. Všude kolem rostly vysoké borovice. Jejich jehličí příjemně změkčovalo pěšinku, po které jsem klesal. Zanedlouho jsem uviděl ceduli a kousek pod ní schovanou lavičku.

 Můj cíl byl jasný. Být u lavičky první. Všiml jsem si, že těsně pod lavičkou je skvělá zašívárna pro každého psího parťapku. Buď se tam zašiju a pořádně odpočinu já, nebo to udělá ségruše. Oba se tam nevejdeme.

 Rozeběhl jsem se z kopečka, co mi tlapy dovolovaly. Světe div se, opravdu jsem byl na místě první. To jsem si ještě cestou příjemně vrtěl chvostem. Nevím co ségruši zdrželo, ale tato myšlenka mi proletěla kebulí, až když jsem byl příjemně uschován za hradbou kamení.

 Za chvilku dorazila ségruše s člobrdicí. Myslel jsem, že si odpočineme déle, ale člobrdice nedala jinak, než že pořídí pár fotek a půjdeme zpět na kopec. Je pravda, že z kopečka je mnohem hezčí výhled než z této vyhlídky.

 Z Čákovy vyhlídky už není skoro nic vidět. Tedy kromě stromů, které se pomalu ale jistě začínají hlásit o slovo. Za naší skupinku musím štěknout, že jsme za vyrůstající stromy rádi. Vždyť kolem vznikají stále nové vyhlídky a stromy rostou pomaloučku. Pan Čáka tu měl jistě krásný výhled. Jen už je to dávno.