V místech, kde vysoký les
střídá nízký a borůvčí střídá kapradí, se mi tlapká jedna radost. Nad kebulí se
mi tyčí majestátní stromy a do tlapkání mi pějí ptáčci. Občas sejdu
z cesty, abych se podíval na mraveniště.
Když si takhle tlapkám po krásné
lesní cestě v bavě cihel, to si teprve výlet užívám. Na tuto cestu
navazuje spousta pěšinek, které vedou do vysokého borůvčí. Občas narazím na
mraveniště, jindy na buližník. Občas jen na malou kamennou skalku.
Dnes jsem si spokojeně tlapkal na
místa, kam mne tlapky zanesly. Chvilku po cestě, chvilku po pěšince. Když se
cihlová cesta začala měnit a byla čím dál tím více kamenitá, zvedl se famfrňák
a větřil zajímavý cíl.
Cesta se stále měnila.
Z cihlové cesty již nezbylo vůbec nic. Tlapkal jsem si po lesní cestě plné
louží a jehličí. Občas na ní ležel kamínek.
Vysoký hluboký les, kterým jsem
si celou dobu tlapkal, se pomalu měnil. Začal řídnout a než jsem se nadál, stál
jsem na planině. Z pěkné pěšinky co mne sem zavedla, také moc nezbylo.
Všude kolem byly malé bílé kameny. A mezi nimi sotva znatelná cestička.
Rozeběhl jsem se na místo, kde
končil kopec, na kterém jsem stál. Sotva jsem tam doběhl, očadla se mi
rozzářila radostí. Přede mnou nebylo skoro nic. Jen vrcholky několika mála
stromů. Za nimi se naskýtal pohled do dálky.
Když jsem se vynadíval do
sytosti, otočil jsem se za sebe a uviděl meteoradar. U toho jsem byl
s člobrdicí a ségruší nedávno. Ne, že by se mi u něj nelíbilo, ale dvakrát
během několika dní nepůjdu zkoumat jedno místo. Rozhlížel jsem se proto dál
kolem, zda nezmerčím nějakou zajímavou pěšinku.
Netrvalo to dlouho a můj famfrňák
mne nasměroval na pěšinku vedoucí z kopce dolů. Všude kolem rostly vysoké
borovice. Jejich jehličí příjemně změkčovalo pěšinku, po které jsem klesal.
Zanedlouho jsem uviděl ceduli a kousek pod ní schovanou lavičku.
Můj cíl byl jasný. Být u lavičky
první. Všiml jsem si, že těsně pod lavičkou je skvělá zašívárna pro každého
psího parťapku. Buď se tam zašiju a pořádně odpočinu já, nebo to udělá ségruše.
Oba se tam nevejdeme.
Rozeběhl jsem se z kopečka,
co mi tlapy dovolovaly. Světe div se, opravdu jsem byl na místě první. To jsem
si ještě cestou příjemně vrtěl chvostem. Nevím co ségruši zdrželo, ale tato
myšlenka mi proletěla kebulí, až když jsem byl příjemně uschován za hradbou
kamení.
Za chvilku dorazila ségruše
s člobrdicí. Myslel jsem, že si odpočineme déle, ale člobrdice nedala
jinak, než že pořídí pár fotek a půjdeme zpět na kopec. Je pravda, že
z kopečka je mnohem hezčí výhled než z této vyhlídky.
Z Čákovy vyhlídky už není
skoro nic vidět. Tedy kromě stromů, které se pomalu ale jistě začínají hlásit o
slovo. Za naší skupinku musím štěknout, že jsme za vyrůstající stromy rádi.
Vždyť kolem vznikají stále nové vyhlídky a stromy rostou pomaloučku. Pan Čáka
tu měl jistě krásný výhled. Jen už je to dávno.
