Objevil jsem malou chaloupku,
před hlubokým lesem. K mému velkému překvapení nebyla schovaná mezi
stromy, ale pyšně si stojí v malé malebné vísce s názvem Nepomuk.
Chaloupku jsem objevil docela
náhodou. Tlapkal jsem si to na vodítku na kraji silnice a jen tak se rozhlížel
kolem. Co jsem mohl dělat jiného, když jsem byl připnutý se ségruší
k člobrdici. To se mi místo toulacích myšlenek kebulí honí, levá pravá,
přední zadní. Ne moc rychle, abych nepředbíhal a zase ne moc pomalu, aby
nebrzdil. Jo, kamarádi, chůze u nohy na vodítku není žádná legrace.
Při takové chůzi nemusí být ani
famrňák v pohotovosti. Na vodítku je vůdcem naší party člobrdice a jde se
striktně podle ní. Ale očadla jsou v pohotovosti. Alespoň ta mi výlet
zpříjemňují.
Jak jsme si tak procházeli obcí,
minuli jsme spoustu zajímavých staveb. Tato chaloupka je však jedinečná. I
správci místních lesů tu mají chaloupku podobnou. Před ní bylo tolik aut, že
nebyla skoro vidět.
Zato tato. Ta si hrdě stojí na
zahradě v celé své kráse. I plot má dobový. To už je co štěknout. Taková
chaloupka by se mi moc líbila. Ještě kdyby stála na kopci. Z jedné strany
vyhlídka, z ostatních les. To by bylo bájo. Na takovém místě by mi stačila
jen malá zahrádka, ze které bych se kochal. Hlídat by musel někdo jiný.
Nevím proč, ale vždy když dorazím
do Nepomuku, honí se mi nad kebulí mraky a vypadá to, že každou chvilku začne
pršet. Jednou bych se chtěl touto vesničkou projít a pořádně si jí užít. Vždyť
je tak krásná. Stojí zde několik podobných domků tomu, který mne dnes tak
zaujal. Obcí zurčí potůček a nikdo nikam nespěchá. Nad obcí se hrdě ukazují
Brdy. Takový malý podbrdský ráj.
