Někdy s člobrdicí zavítáme
do končin brdských lesů, kde nás nečekají krásné zpevněné cesty. I zde jsou
stále ještě místečka, kde se dá jít krásnou lesní cestou zasypanou jehličím.
Moc takových míst jsme nepotkali, ale když už na něj narazíme, pořádně si jej
užijeme.
Ani nevím kde mi famfrňák zavelel
odbočit. Vím jen, že jsem si tlapkal po asfaltové cestě a najednou, zničehonic,
jsem byl na krásné lesní cestě zasypané jehličím. Nad kebulí se mi tyčily
majestátní stromy. Všude kolem mne bylo borůvčí.
Ptáčci mi prozpěvovali nad kebulí
a já se proháněl lesem. Takovou radost jsem dlouho neměl. V kebuli jsem měl
jen jednu jedinou myšlenku. Pořádně si toto místo užít. Jak kebule zavelela,
tak mé tělo provedlo.
Běhal jsem sem a tam. Od
člobrdice k ségruši a zase zpátky. Tentokrát jsem byl nejakčnějším členem
party já. Tlapky se opíraly o měkké jehličí a občas mne vnesly do borůvčí.
Famrňák navětřil, že se tu běžně prohání majestátní jeleni. A kde se prohánějí
jeleni, musím se prohnat i já. V těchto místech se mi nemůže nic stát.
Pobíhal jsem, dokud má očadla
neuviděla mýtinu. V tu chvíli jsem si posteskl. Zase tu byl na návštěvě
nezvaný host. Kdybych tak věděl, jak ho zastavit. Není v lese smutnější
pohled, než když z krásného hustého majestátního lesa vznikne mýtina.
Rozhlížel jsem se kolem sebe a
snažil se objevit něco, co by mne potěšilo. Mé trápení za mne vyřešila ségruše.
Uprostřed mýtiny objevila super lázně. Kdyby jenom super lázně. V těchto
lázních bylo kromě bahýnka i spousta jehličí. To jsem si nemohl nechat ujít.
Chvilku jsem se ségruší láznil,
chvilku běhal po mýtině. Slalom mezi pařezy byl sranda. Co chvilku mi uklouzla
vylázněná tlapa a já letěl, kam se tělu chtělo. Začalo mne to tak bavit, že
jsem přestal smutnit. Nasadil jsem úsměv, vystrčil famfrňák a najednou jsem ji
uviděl.
Nejdříve jen malou stříšku
ukrytou pod vysokými stromy na kraji mýtiny. Jak jsem se k ní blížil,
z malé stříšky se začala stávat chaloupka. Až těsně u ní jsem si všiml, že
je to seník. V tu chvíli jsem si uvědomil, proč se tu tolik líbí jelenům a
laním. Když si odmyslím tu mýtinu, je tu opravdu krásně.
Několikrát jsem seník oběhl.
Nedalo mi to a musel jsem se vydat zpět k mýtině. Ne však směrem kudy jsem
přišel. Seník jsem nechal za zády a najednou jsem stál na místě, odkud jsem
viděl široko daleko.
Nebylo to místo, které bych
nazval vyhlídkou. Bylo to místo s krásným rozhledem. Kdyby se mi nad
kebulí nahonily černé mraky, asi bych viděl dál. Ale i tak jsem byl spokojen.
Kromě pohledu do dálky jsem si totiž všiml, že se mýtina pomalu zalesňuje. To
vždy vidím rád.
