Přeskočit na hlavní obsah

Chata Hubertka



 Někdy s člobrdicí zavítáme do končin brdských lesů, kde nás nečekají krásné zpevněné cesty. I zde jsou stále ještě místečka, kde se dá jít krásnou lesní cestou zasypanou jehličím. Moc takových míst jsme nepotkali, ale když už na něj narazíme, pořádně si jej užijeme.

 Ani nevím kde mi famfrňák zavelel odbočit. Vím jen, že jsem si tlapkal po asfaltové cestě a najednou, zničehonic, jsem byl na krásné lesní cestě zasypané jehličím. Nad kebulí se mi tyčily majestátní stromy. Všude kolem mne bylo borůvčí.

 Ptáčci mi prozpěvovali nad kebulí a já se proháněl lesem. Takovou radost jsem dlouho neměl. V kebuli jsem měl jen jednu jedinou myšlenku. Pořádně si toto místo užít. Jak kebule zavelela, tak mé tělo provedlo.

 Běhal jsem sem a tam. Od člobrdice k ségruši a zase zpátky. Tentokrát jsem byl nejakčnějším členem party já. Tlapky se opíraly o měkké jehličí a občas mne vnesly do borůvčí. Famrňák navětřil, že se tu běžně prohání majestátní jeleni. A kde se prohánějí jeleni, musím se prohnat i já. V těchto místech se mi nemůže nic stát.

 Pobíhal jsem, dokud má očadla neuviděla mýtinu. V tu chvíli jsem si posteskl. Zase tu byl na návštěvě nezvaný host. Kdybych tak věděl, jak ho zastavit. Není v lese smutnější pohled, než když z krásného hustého majestátního lesa vznikne mýtina.

 Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se objevit něco, co by mne potěšilo. Mé trápení za mne vyřešila ségruše. Uprostřed mýtiny objevila super lázně. Kdyby jenom super lázně. V těchto lázních bylo kromě bahýnka i spousta jehličí. To jsem si nemohl nechat ujít.

 Chvilku jsem se ségruší láznil, chvilku běhal po mýtině. Slalom mezi pařezy byl sranda. Co chvilku mi uklouzla vylázněná tlapa a já letěl, kam se tělu chtělo. Začalo mne to tak bavit, že jsem přestal smutnit. Nasadil jsem úsměv, vystrčil famfrňák a najednou jsem ji uviděl.

 Nejdříve jen malou stříšku ukrytou pod vysokými stromy na kraji mýtiny. Jak jsem se k ní blížil, z malé stříšky se začala stávat chaloupka. Až těsně u ní jsem si všiml, že je to seník. V tu chvíli jsem si uvědomil, proč se tu tolik líbí jelenům a laním. Když si odmyslím tu mýtinu, je tu opravdu krásně.

 Několikrát jsem seník oběhl. Nedalo mi to a musel jsem se vydat zpět k mýtině. Ne však směrem kudy jsem přišel. Seník jsem nechal za zády a najednou jsem stál na místě, odkud jsem viděl široko daleko.

 Nebylo to místo, které bych nazval vyhlídkou. Bylo to místo s krásným rozhledem. Kdyby se mi nad kebulí nahonily černé mraky, asi bych viděl dál. Ale i tak jsem byl spokojen. Kromě pohledu do dálky jsem si totiž všiml, že se mýtina pomalu zalesňuje. To vždy vidím rád.