Občas se jdeme do Brd jen tak
projít. Počasí vypadá slibně, tak proč nevyrazit. Nejinak tomu bylo i
tentokrát. Šli jsme se s paničkou a ségruší podívat po houbách a panička
po modrých borůvkách. Sem tam se nám nad hlavou prohnal mrak, ale na déšť to
nevypadalo. Zničehonic se však obloha zatáhla, začalo foukat a my se chtě
nechtě museli vydat k domovu.
Panička pro jistotu koukla do mapy
a vybrala nejkratší možnou cestu ústupu. Moknout v kopcích se ani jednomu
z nás nechtělo. Zrychlili jsme proto tempo a letěli lesem jako o závod.
Vysoký hustý les se nám začal
měnit před očima. Pomalu řídnul. Co několik metrů jsme viděli lesní školku. Nakonec
z lesa nic nezbylo a my stáli na planině. Rozhlíželi jsme se kolem sebe a
hledali cestu, kudy se vydáme dál.
Obloha se pomalu zatahovala.
Zvedl jsem famfrňák a ten mi oznámil, že pokud nekopneme do vrtule, bude za
chvilku promočení na kost. To jsem nemohl dopustit. Rozhodl jsem za všechny a
vydal se přímo vpřed.
Mírný kopeček, po kterém jsme
došli až sem, se začal měnit. Byl čím dál tím strmější. I les kolem nás se
měnil. Čím strmější kopec jsme scházeli, tím hustší byl les kolem nás. Nevím,
zda to bylo pouze mraky, ale čím hlouběji v lese jsme byli, tím větší byla
tma. A mně to připadalo, jako by nás měl les pohltit.
V kebuli se mi honilo, že
takto strašidelnou cestu jsem vybrat neměl. Mohli jsme jít určitě jinudy. Co
naplat. Už jsme tu a nahoru nepolezu. Vždyť mám co dělat, abych své statné tělo
ubrzdil a neskutálel se z kopce.
Těsně před koncem prudkého kopce
jsem minul obrovskou jámu do země. Prý bývalou štolu. Ještě že jsem neuklouznul
nebo nešlápl vedle. To by se mi hodně špatně dostávalo ven.
Ségruše jako vždy skoro
nebrzdila. Dokonce se několikrát vydala i paničce naproti zpátky na kopec. Když
se jí chtělo, proč ne. Mně už by tam nikdo nedostal.
Než se ke mně přidala panička se
ségruší, prozkoumával jsem nejbližší okolí. Stál jsem na asfaltové cestě a
přede mnou svítilo do dálky cihlové světlo. To mne tak přitahovalo, že jsem se
musel jít podívat blíže.
Světe div se, stál jsem u plotu a
koukal s vykulenými očadly. Za plotem byla hora cihlového prachu a na
hranici lesa byla cedule, že se jedná o lom. Co tu těží nevím, ale ta barva, ta
je úžasná. Několikrát jsem u lomu byl. Obvykle byl bílý až šedivý. Ale cihlový,
ten vidím poprvé.
Důkladně jsem prozkoumal okolí.
Za mnou byl vysoký les, přede mnou lom. Já si jen tak stál na cestě a pozoroval
úžasnou barvu, kterou mi místo ukázalo. Mraky nemraky, barva lomu byla
fascinující. Ještě že panička šla tak strašně pomalu, že jsem si mohl lom
pořádně prohlédnout. Ten budu mít v kebuli ještě hodně dlouho.
