Přeskočit na hlavní obsah

Lom


 Občas se jdeme do Brd jen tak projít. Počasí vypadá slibně, tak proč nevyrazit. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Šli jsme se s paničkou a ségruší podívat po houbách a panička po modrých borůvkách. Sem tam se nám nad hlavou prohnal mrak, ale na déšť to nevypadalo. Zničehonic se však obloha zatáhla, začalo foukat a my se chtě nechtě museli vydat k domovu.

 Panička pro jistotu koukla do mapy a vybrala nejkratší možnou cestu ústupu. Moknout v kopcích se ani jednomu z nás nechtělo. Zrychlili jsme proto tempo a letěli lesem jako o závod.

 Vysoký hustý les se nám začal měnit před očima. Pomalu řídnul. Co několik metrů jsme viděli lesní školku. Nakonec z lesa nic nezbylo a my stáli na planině. Rozhlíželi jsme se kolem sebe a hledali cestu, kudy se vydáme dál.

 Obloha se pomalu zatahovala. Zvedl jsem famfrňák a ten mi oznámil, že pokud nekopneme do vrtule, bude za chvilku promočení na kost. To jsem nemohl dopustit. Rozhodl jsem za všechny a vydal se přímo vpřed.

 Mírný kopeček, po kterém jsme došli až sem, se začal měnit. Byl čím dál tím strmější. I les kolem nás se měnil. Čím strmější kopec jsme scházeli, tím hustší byl les kolem nás. Nevím, zda to bylo pouze mraky, ale čím hlouběji v lese jsme byli, tím větší byla tma. A mně to připadalo, jako by nás měl les pohltit.

 V kebuli se mi honilo, že takto strašidelnou cestu jsem vybrat neměl. Mohli jsme jít určitě jinudy. Co naplat. Už jsme tu a nahoru nepolezu. Vždyť mám co dělat, abych své statné tělo ubrzdil a neskutálel se z kopce.

 Těsně před koncem prudkého kopce jsem minul obrovskou jámu do země. Prý bývalou štolu. Ještě že jsem neuklouznul nebo nešlápl vedle. To by se mi hodně špatně dostávalo ven.

 Ségruše jako vždy skoro nebrzdila. Dokonce se několikrát vydala i paničce naproti zpátky na kopec. Když se jí chtělo, proč ne. Mně už by tam nikdo nedostal.

 Než se ke mně přidala panička se ségruší, prozkoumával jsem nejbližší okolí. Stál jsem na asfaltové cestě a přede mnou svítilo do dálky cihlové světlo. To mne tak přitahovalo, že jsem se musel jít podívat blíže.

 Světe div se, stál jsem u plotu a koukal s vykulenými očadly. Za plotem byla hora cihlového prachu a na hranici lesa byla cedule, že se jedná o lom. Co tu těží nevím, ale ta barva, ta je úžasná. Několikrát jsem u lomu byl. Obvykle byl bílý až šedivý. Ale cihlový, ten vidím poprvé.

 Důkladně jsem prozkoumal okolí. Za mnou byl vysoký les, přede mnou lom. Já si jen tak stál na cestě a pozoroval úžasnou barvu, kterou mi místo ukázalo. Mraky nemraky, barva lomu byla fascinující. Ještě že panička šla tak strašně pomalu, že jsem si mohl lom pořádně prohlédnout. Ten budu mít v kebuli ještě hodně dlouho.