Přeskočit na hlavní obsah

Lovecký zámeček Vacíkov



 Nestává se mi moc často, že bych nevěděl, jak nazvat místa, kterými se toulám. Tentokrát je vše jinak. Na podobné místečko jsem na svých toulkách ještě nenarazil. Jak se říká, vše je jednou poprvé.

 Tlapkal jsem si krásnou asfaltovou cestou mezi poli a loukami. Cestu lemovaly vzrostlé stromy, které příjemně cestu stínily. Musel jsem jít pomalu vedle člobrdice. Byl jsem v místech, kde by mohlo jet auto. Ale opravdu jen mohlo. Myslím si, že tudy moc aut neprojede.

 Než jsem se nadál, dostal jsem volno a mohl si běhat, jak se mi zlíbí. Asfaltová cesta pomalu končila a já se musel rozhodnout, zda budu pokračovat rovně do lesa, nebo zahnu vpravo, na cestu vedoucí mezi živým plotem.

 Nebyl bych to já, kdybych nechtěl prozkoumat místo pro mne záhadné. Ještě nikdy jsem nebyl na místě, kde by uprostřed přírody rostl vedle cesty krásný udržovaný živý plot. Kebulína rozhodla jasně, jdeme po cestě s živým plotem. Ta nás určitě dovede na krásné místo.

 Jak kebule rozhodla, tak jsem se i vydal. Očadla jsem měl na stopkách a famfrňák v pohotovosti. Tlapkal jsem si pohodovým tempem a do kroku si vrtěl chvostem. Nad hlavou mi poletovaly mraky, ptáčci zpívali a spěchat nebylo kam.

 Netrvalo dlouho a přímo přede mnou se začalo rýsovat dřevěné stavení. Na typickou brdskou chaloupku bylo moc velké. Čím blíže jsem byl, tím větší stavení bylo. Bylo tak velké a zdobené, až mne očadla přecházela. Došel jsem až ke stavení a zjistil, že jsem u loveckého zámečku za Vacíkovem. Nyní mi bylo jasné, proč sem vede cesta s udržovaným živým plotem a nejbližší okolí zámečku vypadá jak park.

 Když jsem měl zámeček z venku prozkoumaný, vydal jsem se po cestě dále a nechal jej za zády. Zevnitř jsem zámeček prozkoumat nemohl, není veřejnosti přístupný. Šel jsem po krásné cestě lemované nádhernými vysokými stromy. Co chvilku byla vedle mne louka plná života. Tolik motýlů a broučků se na jednom místě moc často nevidí.

 Netrvalo dlouho a dorazil jsem do lesa. Tedy do lesa. Les to byl možná v letech, kdy se stavěl zámeček. Nyní je to tu samá louka ohraničená stromy. Všude roste vysoká tráva. Jen místy je vysoký vzrostlý les. Les ne moc hluboký. Vždy jen několik řad stromů a za nimi opět louka.

 V místech, kde louka přechází v lesík, je vždy nepřeberné množství keřů. Některé kvetou, jiné jsou zelené. Co mají společné, je život v jejich útrobách. Ze všech keřů je slyšet nádherný zpěv ptáků a bzučení hmyzu. Před keři jsem objevil červené lesní jahody. Na tomto kousku přírody jsem nenašel nic, co by mi tu chybělo. Klid, pohoda a zvuky přírody, které doplňuje zvláštní nádherná krajina, ve které se nemusíte bát, že mezi stromy zabloudíte. To vše nahradí i absenci hustého lesa, který bych v těchto končinách očekával.