Obvykle se s člobrdicí toulám
úžasnou přírodou naší republiky. Obcím a městům se vyhýbám. Jenže na této
dovolené jsem přišel na to, že je to velká škoda. Sice si ve městech a obcích
nemohu pobíhat, jak se mi zachce, ale je tu tolik vzkazů k přečtení. Tolik
zajímavých zastavení, které v přírodě obvykle nepotkáme.
Obec Podolsko mne zaujala nejen
svou historií. Není to tak dávno, kdy stála v malebném údolí u řeky.
Odtamtud byla částečně přestěhována a pozemky byly zatopeny. Jak tohle všechno
vím? Přeci z naučné tabule v obci. A nejen z ní. Člobrdice i
další místní mi o obci tolikrát vyprávěli.
Tlapkal jsem si spokojeně lesem.
Za zády nechal hlavní silnici a ruch aut. Ani jsem nemrkl a už jsem stál u
pomníku. Stojí si tu na kopečku tak sám, za malým dřevěným plůtkem. Celé jeho
okolí jsem důkladně prozkoumal, ale kromě ptáčků jsem nenarazil na kámoše.
Nakonec došlo i na zkoumání pomníku. Je popsaný takovým zvláštním písmem. Někde
jsem jej již zahlédl. Moc často se však s tímto písmem nesetkávám.
Pomalu jsem se s pomníkem loučil
a nechal jej za zády. Kousek přede mnou končil les a já viděl malou vísku. Tak
moc jsem se těšil na kámoše, že člobrdice měla co dělat, aby se mnou držela
tempo.
Les se přede mnou pomalu
rozevíral. Očadla viděla několik domků, zato famfrňák větřil vodičku. Nejdříve
jsem nevěděl, čemu dát přednost. Ve chvíli, kdy jsem vyšel z lesa, bylo rozhodnuto.
Po pravé tlapce jsem uviděl krásný malý rybníček. Před rybníčkem stály velké
kameny.
Mrknul jsem na člobrdici a
vyrazil. Široko daleko ani živáčka, tak mi člobrdice můj malý útěk prominula.
Hupsnul jsem do vody a jen tak si plaval. Vlastně ne jen tak, byl jsem
rozhodnut, že celý rybníček vypiju. Už dlouho jsem nepotkal louži a v tomto
počasí jednomu vyschne v krku. Přeci nebudu pít čistou vodičku z misky,
když mohu vypít rybník. To dá přeci rozum, ne?
Když jsem byl vykoupaný a v rybníčku
zbyla jen troška vody, vypravil jsem se na průzkum vísky. Obešel jsem několik
domů a chatek, pozdravil se s malým toulavým kámošem a zastavil se u
naučné cedule. Když mi jí člobrdice přečetla, zvedl jsem famrňák a vybral náš
další směr.
Vedl jsem člobrdici za úžasnou
vůní místního lesa. Ještě jsem minul pár chatek a už jsem byl u lesa, když jsem
objevil nádhernou velkou vilu. Vilu, která svou velikostí a vzezřením mezi
místní domky vůbec nezapadá. Naopak, krásně mezi nimi vyniká.
Jak jsem si tak pobíhal kolem
vily a zkoumal, kdo tu bydlí, vzpomněl jsem si, odkud vilu znám. Kdykoli jdeme
na vyhlídku k Podolskému mostu, koukám na ní. Dnes u ní poprvé stojím.
Vila, která se zapsala do místní historie i s pánem, který si jí postavil.
Nikdy by mne nenapadlo, že k ní zavítám. Přitom stačí zvednout famfrňák v malé
vísce a než se naděju, stojím u ní.
