Přeskočit na hlavní obsah

Přírodní park Pod Štědrým u Přebudova


 Myslel jsem si, že Přírodní park Pod Štědrým dobře znám. Alespoň v místech, kam chodím se ségruší a člobrdicí často. Ani nevíte, jak moc jsem se mýlil.

 Stačí jednou vyrazit bez ségruše a hned je všechno jinak. Jeden má čas rozhlédnout se pořádně po okolí. Když jsem tak učinil, nemohl jsem uvěřit svým očadlům. Všude kolem mne je spousta cest a pěšinek, které jsem ještě neprozkoumal. To musím napravit.

 První pěšinkou, která mne zaujala, jsem se vydal do lesa. Tak moc se mi líbila, že jsem se vrátil pro člobrdici a už jsme si to tlapkali za famrňákem. Ptáčci nad hlavou nám zpívali, sluníčko občas vystřídal mráček. Počasí jako stvořené na průzkum.

 Netrvalo dlouho a cesta přede mnou se začala rozevírat. Zvědavost mi nedala a já jsem zrychlil. Sotva jsem proběhl zatáčkou, uviděl jsem chaloupku. Malou dřevěnou chaloupku, kterou bych tu nečekal. Široko daleko nikdo a nic a najednou se tu v celé své kráse mezi stromy schovává chaloupka. Tady musí být bydleníčko. Dá se štěknout, že tady opravdu lišky dávají dobrou noc.

 Chaloupku jsem si prohlédl a nechal ji za zády. Vedle cesty po které jsem šel, byla spousta křoví. To jsem musel prozkoumat. Tady by mohl někdo bydlet.

 Ze začátku jsem moc úspěšný nebyl. Bylo až zvláštní, že v křoví nikdo nebydlí. Už jsem byl skoro na konci. Hupsnul jsem do křoví a ani nevíte, jak jsem se lekl. Najednou se ozval rachot. Ze křoví se mne vylétlo hejno křepelek. Už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl křepelku. Co si ale moc dobře vybavuji je, jak jsem skočil zpět na cestu. Že umím skákat pozpátku, to jsem do této chvíle netušil. Vše je ovšem jednou poprvé.

 Sotva jsem se z leknutí vzpamatoval, uviděl jsem před sebou posekanou paseku s několika dřevěnými stavbami. Ty bych tu čekal asi tak, jako křepelky a chatku předtím. Tahle cesta je samé překvapení. Musím štěknout, že se jedná o milé překvapení. Jeden kousek lesa a jak je rozmanitý.

 Vše jsem si důkladně prohlédl. Paseku jsem proběhl s famfrňákem vztyčeným před sebou. Zuby jsem cenil v úsměvu. Pobíhal jsem si, co mi tlapky stačily. Ještě že jsem nechal ségruši doma. Vždyť jinak bych tato místečka neobjevil.

 Když jsem si byl jist, že už mne nic nepřekvapí, vrátil jsem se na cestu a pokračoval kupředu. Famrfňák stále v pohotovosti. Očadla se rozhlížela po okolí a čekala, že něco zajímavého objeví. Nemýlila se.

 Než jsem se nadál, stál jsem na konci lesní cesty. Přede mnou obrovské louže, které vybízeli k blbnutí. Ne, že by mne to nelákalo, ale ovládl jsem se. Jen tlapky a bříško jsem namočil, vypil, co se dalo a pokračoval dál.

 Stromy přede mnou se rozestoupily a já koukal na nádhernou pastvinu v kopcích. Rozprostírala se pod kopcem. Remízků co na ní bylo. A ten klid. Tady se musí všem kámošům žít. Jediná věc, která se mi nelíbila, byl elektrický ohradník kolem. Díky němu jsem se tou nádherou nemohl proběhnout. Na druhou stranu musím štěknout, že díky němu jsou místní ovečky v bezpečí. To je dobře.