Myslel jsem si, že Přírodní park
Pod Štědrým dobře znám. Alespoň v místech, kam chodím se ségruší a
člobrdicí často. Ani nevíte, jak moc jsem se mýlil.
Stačí jednou vyrazit bez ségruše
a hned je všechno jinak. Jeden má čas rozhlédnout se pořádně po okolí. Když
jsem tak učinil, nemohl jsem uvěřit svým očadlům. Všude kolem mne je spousta cest
a pěšinek, které jsem ještě neprozkoumal. To musím napravit.
První pěšinkou, která mne
zaujala, jsem se vydal do lesa. Tak moc se mi líbila, že jsem se vrátil pro
člobrdici a už jsme si to tlapkali za famrňákem. Ptáčci nad hlavou nám zpívali,
sluníčko občas vystřídal mráček. Počasí jako stvořené na průzkum.
Netrvalo dlouho a cesta přede
mnou se začala rozevírat. Zvědavost mi nedala a já jsem zrychlil. Sotva jsem
proběhl zatáčkou, uviděl jsem chaloupku. Malou dřevěnou chaloupku, kterou bych
tu nečekal. Široko daleko nikdo a nic a najednou se tu v celé své kráse
mezi stromy schovává chaloupka. Tady musí být bydleníčko. Dá se štěknout, že
tady opravdu lišky dávají dobrou noc.
Chaloupku jsem si prohlédl a
nechal ji za zády. Vedle cesty po které jsem šel, byla spousta křoví. To jsem
musel prozkoumat. Tady by mohl někdo bydlet.
Ze začátku jsem moc úspěšný
nebyl. Bylo až zvláštní, že v křoví nikdo nebydlí. Už jsem byl skoro na
konci. Hupsnul jsem do křoví a ani nevíte, jak jsem se lekl. Najednou se ozval
rachot. Ze křoví se mne vylétlo hejno křepelek. Už si nevzpomínám, kdy jsem
naposledy viděl křepelku. Co si ale moc dobře vybavuji je, jak jsem skočil zpět
na cestu. Že umím skákat pozpátku, to jsem do této chvíle netušil. Vše je ovšem
jednou poprvé.
Sotva jsem se z leknutí
vzpamatoval, uviděl jsem před sebou posekanou paseku s několika dřevěnými
stavbami. Ty bych tu čekal asi tak, jako křepelky a chatku předtím. Tahle cesta
je samé překvapení. Musím štěknout, že se jedná o milé překvapení. Jeden kousek
lesa a jak je rozmanitý.
Vše jsem si důkladně prohlédl.
Paseku jsem proběhl s famfrňákem vztyčeným před sebou. Zuby jsem cenil
v úsměvu. Pobíhal jsem si, co mi tlapky stačily. Ještě že jsem nechal
ségruši doma. Vždyť jinak bych tato místečka neobjevil.
Když jsem si byl jist, že už mne
nic nepřekvapí, vrátil jsem se na cestu a pokračoval kupředu. Famrfňák stále
v pohotovosti. Očadla se rozhlížela po okolí a čekala, že něco zajímavého
objeví. Nemýlila se.
Než jsem se nadál, stál jsem na
konci lesní cesty. Přede mnou obrovské louže, které vybízeli k blbnutí.
Ne, že by mne to nelákalo, ale ovládl jsem se. Jen tlapky a bříško jsem
namočil, vypil, co se dalo a pokračoval dál.
Stromy přede mnou se rozestoupily
a já koukal na nádhernou pastvinu v kopcích. Rozprostírala se pod kopcem.
Remízků co na ní bylo. A ten klid. Tady se musí všem kámošům žít. Jediná věc,
která se mi nelíbila, byl elektrický ohradník kolem. Díky němu jsem se tou
nádherou nemohl proběhnout. Na druhou stranu musím štěknout, že díky němu jsou
místní ovečky v bezpečí. To je dobře.
