Po dlouhé době jsem člobrdici
vyvedl do Přírodního parku Pod Štědrým. Už si skoro ani nepamatuji, jak dlouho
jsem tu nebyl. Přitom je tu tak krásně.
S ladností mne vlastní jsem
obloukem minul auto, které bylo připraveno k výletu mezi brdské kopce.
Sednul jsem si za branku a čekal, až člobrdice dorazí. Ne, že by mne Brdy
omrzely. Jen je třeba zkontrolovat, co se změnilo za rohem.
Vyrazil jsem si po silnici, po které
projedou sotva dvě auta denně. Pozdravil Míšu, místního uličního tuláka a
chvostem zamával člobrdici na pozdrav. Od této chvíle mohu pobíhat na
vzdálenost, abychom na sebe s člobrdicí viděli. Lidé mne tu znají a vědí,
že jakmile je zmerčím, musím se vrátit k člobrdici. Takovou volnost nikde
jinde nemám.
Sotva jsem zašel za roh, zjistil
jsem, že se mi přestěhovali koně. Taková změna a já o ní nemám tušení. Míša mi
nic neštěkne a koně jsou fuč. Kam jen nyní budu chodit na kus štěku? Asi budu
muset člobrdici přesvědčit, že budeme výlety v Brdech střídat
s výlety po okolí.
Proběhl jsem po louce, na které
se ještě nedáno pásli koně. Smočil bříško v loužích, které zůstaly po
posledních deštích a pomalu, ale jistě, mířil do lesa. Musím se zastavit
v Krakonošově. Touto dobou by mohl mít Krakonoš vysázené houby. To by
člobrdici určitě potěšilo. Vždyť za letošek jsme ještě nesebrali jednu jedinou
houbičku.
Ve chvíli, kdy jsem vešel do lesa
a za sebou neviděl jediné stéblo trávy, chvost se mi rozvlnil radostí. Konečně
jsem na místě, kam jsem se tak těšil. Přede mnou je myší jáma. Po důkladné
kontrole jsem si ověřil, že tu myšky stále bydlí.
Jsem moc rád, že myšky zůstaly na
stejném místě. Nyní jen proběhnout územím srnek, vyhnout se houští, kde si
bydlí divočáci, a jsem u Krakonoše. Těším se jako malé štěně.
Už jsem si myslel, že mne nic
nepřekvapí. Že je vše, jak má být. Před poslední zatáčkou můj famfrňák
zaznamenal změnu, která se mi vůbec nelíbila. V nejpoklidnější části lesa,
kde se obvykle nic neděje, tedy kromě toho, že tu člobrdice sbírá kováře, musím
objevit veverku. Kdyby alespoň zůstala na zemi. Ale to ona ne.
Těsně před mým famfrňákem si
vyhopká na strom. To je spravedlnost. Jako by nevěděla, že na stromy se neleze.
To mi dělají vždycky. Veverka je jediné zvíře, tedy kromě ségruše, které mne
donutí k rychlému pohybu a hlasitému štěkání.
Nejinak tomu bylo i tentokrát.
K mému neštěstí byla tato veverka tak moc neposedná, že mi nad kebulí
skákala ze stromu na strom. Sotva jsem se pokusil vyhupsnout na strom, na
kterém se nachází, už jej měnila. Já si jen bezmocně hopsal pod stromy a
hlasitě štěkal, aby toho nechala a slezla zpět na zem.
Netuším, jak dlouho jsem se
snažil, veverce vysvětlit, že je to pro ní opravdu nebezpečné a měla by se
vrátit na zem. Ve chvíli, kdy se vedle mne zničehonic objevila člobrdice, byl
jsem tak unaven, že jsem na veverku rezignoval. Naposledy jsem štěknul ke korunám
stromů a vydal se k cíli procházky.
Na rozcestí jsem zabočil vpravo.
Chvilku jsem šel přímo za fmarňákem. Sotva se objevil palouček, zaostřil jsem
očadla a uviděl Krakonošův přístřešek. Vydal jsem se po pěšince až k němu.
Tráva, která podél pěšinky
rostla, mne příjemně šimrala po kožíšku. Udělal jsem pár kroků a byl jsem
v cíli. Všechno tu zůstalo tak, jak to tu bylo, když jsem tu byl
naposledy. Až na pár hub, které rostly podél cesty se tu nic nezměnilo. Tak to
má být. Tak to mám rád.
