Přeskočit na hlavní obsah

Přístřešek u Krakonoše, Přírodní park Pod Štědrým


 Po dlouhé době jsem člobrdici vyvedl do Přírodního parku Pod Štědrým. Už si skoro ani nepamatuji, jak dlouho jsem tu nebyl. Přitom je tu tak krásně.

 S ladností mne vlastní jsem obloukem minul auto, které bylo připraveno k výletu mezi brdské kopce. Sednul jsem si za branku a čekal, až člobrdice dorazí. Ne, že by mne Brdy omrzely. Jen je třeba zkontrolovat, co se změnilo za rohem.

 Vyrazil jsem si po silnici, po které projedou sotva dvě auta denně. Pozdravil Míšu, místního uličního tuláka a chvostem zamával člobrdici na pozdrav. Od této chvíle mohu pobíhat na vzdálenost, abychom na sebe s člobrdicí viděli. Lidé mne tu znají a vědí, že jakmile je zmerčím, musím se vrátit k člobrdici. Takovou volnost nikde jinde nemám.

 Sotva jsem zašel za roh, zjistil jsem, že se mi přestěhovali koně. Taková změna a já o ní nemám tušení. Míša mi nic neštěkne a koně jsou fuč. Kam jen nyní budu chodit na kus štěku? Asi budu muset člobrdici přesvědčit, že budeme výlety v Brdech střídat s výlety po okolí.

 Proběhl jsem po louce, na které se ještě nedáno pásli koně. Smočil bříško v loužích, které zůstaly po posledních deštích a pomalu, ale jistě, mířil do lesa. Musím se zastavit v Krakonošově. Touto dobou by mohl mít Krakonoš vysázené houby. To by člobrdici určitě potěšilo. Vždyť za letošek jsme ještě nesebrali jednu jedinou houbičku.

 Ve chvíli, kdy jsem vešel do lesa a za sebou neviděl jediné stéblo trávy, chvost se mi rozvlnil radostí. Konečně jsem na místě, kam jsem se tak těšil. Přede mnou je myší jáma. Po důkladné kontrole jsem si ověřil, že tu myšky stále bydlí.

 Jsem moc rád, že myšky zůstaly na stejném místě. Nyní jen proběhnout územím srnek, vyhnout se houští, kde si bydlí divočáci, a jsem u Krakonoše. Těším se jako malé štěně.

 Už jsem si myslel, že mne nic nepřekvapí. Že je vše, jak má být. Před poslední zatáčkou můj famfrňák zaznamenal změnu, která se mi vůbec nelíbila. V nejpoklidnější části lesa, kde se obvykle nic neděje, tedy kromě toho, že tu člobrdice sbírá kováře, musím objevit veverku. Kdyby alespoň zůstala na zemi. Ale to ona ne.

 Těsně před mým famfrňákem si vyhopká na strom. To je spravedlnost. Jako by nevěděla, že na stromy se neleze. To mi dělají vždycky. Veverka je jediné zvíře, tedy kromě ségruše, které mne donutí k rychlému pohybu a hlasitému štěkání.

 Nejinak tomu bylo i tentokrát. K mému neštěstí byla tato veverka tak moc neposedná, že mi nad kebulí skákala ze stromu na strom. Sotva jsem se pokusil vyhupsnout na strom, na kterém se nachází, už jej měnila. Já si jen bezmocně hopsal pod stromy a hlasitě štěkal, aby toho nechala a slezla zpět na zem.

 Netuším, jak dlouho jsem se snažil, veverce vysvětlit, že je to pro ní opravdu nebezpečné a měla by se vrátit na zem. Ve chvíli, kdy se vedle mne zničehonic objevila člobrdice, byl jsem tak unaven, že jsem na veverku rezignoval. Naposledy jsem štěknul ke korunám stromů a vydal se k cíli procházky.

 Na rozcestí jsem zabočil vpravo. Chvilku jsem šel přímo za fmarňákem. Sotva se objevil palouček, zaostřil jsem očadla a uviděl Krakonošův přístřešek. Vydal jsem se po pěšince až k němu.

 Tráva, která podél pěšinky rostla, mne příjemně šimrala po kožíšku. Udělal jsem pár kroků a byl jsem v cíli. Všechno tu zůstalo tak, jak to tu bylo, když jsem tu byl naposledy. Až na pár hub, které rostly podél cesty se tu nic nezměnilo. Tak to má být. Tak to mám rád.