Přeskočit na hlavní obsah

Rozhledna na Kupě

 Jižní Čechy jsou jižní Čechy. Člobrdice tu chvilku žila, ale taková dobrodružství jako se mnou tu nezažívala. Vždyť na nějaká místa šla prvně se mnou. Spolu jsme tu již třetím rokem. Máme místečka, na která se vracíme opakovaně. Přesto se stále se snažíme objevovat místečka nová.

 Rozhledna Kupa patří mezi místa, která navštěvujeme pravidelně každý rok.  Vždy přijdeme stejnou asfaltovou cestou a stejnou cestou se vracíme dom. Letos tomu nebylo jinak. Stejně jako ani letos jsem se neškrábal s člobrdicí nahoru. I když, chvilku jsem se za člobrdicí vydat chtěl.

 Na tom to místě máme svůj rituál. Já si spokojeně lehnu k lavičce a koukám do dáli. I od rozhledny je vidět do okolí. Člobrdice vždy vyleze až nahoru. Tam se kochá výhledem do dálky a občas na mne mrkne.

 Jediné, co se každá rok mění, je výhled. Vždy záleží na tom, co kolem zemědělci zaseli. Pamatuji si, že loni bylo pole kolem rozhledny již sklizené. To bylo bájo. To se mi to běhalo. Letos jsem se po poli neproběhnul. Stále tam roste obilí.

 Tentokrát měla člobrdice z výhledu radost. Vše kolem bylo stále ještě barevné. Zlatá střídala zelenou a občas i hnědou. Kravky se pásly ve svém výběhu a spokojeně si bučely. Ne, že by ohrada byla hned u rozhledny, ale je tak blízko, že jsou kravky slyšet.

 Jeden velký rozdíl tu oproti loňsku nastal. Rozhledna dostala novou střechu a místa, která již nebyla v perfektním stavu, byla opravena. Musím štěknout, že jsem moc rád, že se o rozhlednu někdo stará.

 Když se člobrdice dokochala výhledem, vyrazili jsme mezi pole. Nyní teprve nastalo to správné bájo pro mou maličkost. Lítal jsem si po úžasné polní cestě. Každou chvilku jsem prolétl louží. Dokonce i lázně jsem si dopřál. Měl jsem takovou radost, že jsem se občas proletěl s motýlem.

 Celou dobu jsem běhal s famfrňákem vztyčeným k nebi a větřil místní kámoše. Myslel jsem, že by tu mohly žít srnky nebo prasata, ale po nikom tu nebylo vidu ani slechu. Jen myšku jsem málem zašlápl. Zničehonic se mi objevila mezi tlapami. Stejně rychle jako se objevila i zmizela. Chvilku jsem se jí snažil najít, ale jelikož jsem za ní do pole nesměl, musel jsem jí nechat běžet. Stejně jsem jí chtěl jenom štěknout, že by měla být pozornější, když přechází. Jeden nikdy neví, koho potká.